Strach ze strachu

Štěpán Procházka (FRED)

Místnost byla velmi vkusně, přitom však jednoduše zařízena. Stěny byly pomalovány výjevy ze starověkého Egypta, vše provedeno v teplých barvách. Vedle okna, ze kterého byl nádherný panoramatický výhled na povrch planety, stála malá palma. Stůl byl bohatě pokryt pokovovanými reliéfy, hlavně Scarabea a hlavami faraónů. Kožená křesla v pastelových barvách nabízela pohodlí a lampa u stropu v podobě zavěšené sfingy vyzařovala tlumené světlo.

Přesně tohle všechno a ještě pár maličkostí tvořilo pracovnu dokotora Guseho. Hlavně ji tvořil on sám, protože se k ní dokonale hodil. Na první pohled to byl velice inteligentní muž, vzbuzující důvěru. Svým upřímným pohledem si dovedl podmanit každého pacienta. Jeho klientela byla velmi široká, byl ale oblíben i ve vyšších vrstvách.

Bylo právě půl deváté a do soumraku zbývalo asi půl hodiny. Guse se pohodlněji opřel do židle a pomyslel na telefonát ze včerejšího odpoledne. Volal nějaký Howling, který si objednal sezení. Každou chvíli tu měl být. Na tom rozhovoru bylo cosi podivného:

"To je ordinace doktora Guseho?" zeptal se tichý a sípavý hlas.

"Ano, co potřebujete, pane...?" ozval se doktor.

"Howling. Víte, já - mohl bych vás navštívit zítra kolem půl deváté? Rád bych totiž..." hlas se ztratil v neslyšitelném šepotu.

"Prosím?" otázal se Guse.

"Oh, nic, promiňte." zamumlal muž na druhém konci.

"To je v pořádku. Takže budu se těšit zítra v půl deváté."

"Děkuji vám. Zatím nashledanou," ozvalo se z aparátu.

"Nashledanou," řekl Guse a pomalu chtěl položit sluchátko. Náhle se však zarazil. Celý rozhovor byl velmi tichý, neznámému bylo sotva rozumět, nyní se však ozvalo z telefonu hlasité oddechování. Znělo úplně jinak než předtím. Zprvu vyděšeně, pak až zvířecky. Guse měl jednu chvíli pocit, jakoby na druhé straně oddechoval někdo obrovský... a zlověstný. Pak se však ozvalo cvaknutí a klasický tón. Doktor potřásl hlavou a položil pozlacené sluchátko do vidlice.

Nyní však byl čas smluvené schůzky dávno pryč a nikdo nepřicházel. Soumrak již pokročil a stíny v pracovně se prodloužily. Doktor se zvedl ze židle a přistoupil ke dveřím, aby zvýšil intenzitu osvětlení. Zvedl ruku ke stěně. Najednou si uvědomil, že slyší sípavé oddechování. Bylo nedaleko. Za dveřmi. Znělo přesně stejně jako v telefonu.

Doktor stál jak zmražený a jen poslouchal. Pískavý nádech. Chrčivý a pomalejší výdech. Guseho náhle zamrazilo. Připadalo mu, měl téměř jistotu, že neznámý za dveřmi ho pozoruje. Pak vše utichlo, téměř jakoby ustrnul čas a ozvalo se zaklepání. Téměř neslyšitelné. Přesně takové, jako když poklepete nehtem na desku stolu.

Doktor se vzpamatoval, zesílil světlo a pak nejistě sáhl po klice. Rázně však otevřel a téměř uskočil leknutím. Muž stál přímo za dveřmi, zdálo se, jakoby se o ně celou dobu opíral.

"Polekal jsem vás, doktore?"

Ta otázka byla vyslovena se sotva slyšitelným tónem jízlivosti a potměšilosti, oslovení však znělo uhlazeně a zdvořile. Doktor se uvolněně usmál: "Ó, to je v pořádku, pojďte dál, pane Howlingu a posaďte se." S těmito slovy otevřel dveře dokořán, otočil se k nim zády a vydal se na své tradiční místo za stolem. Náhle se však zarazil, protože se uvědomil, že neslyší žádné kroky ani jinou známku pohybu. Asi mne přeslechl, pomyslel si a otočil se.

Howling však seděl pohodlně zabořený v jednom ze dvou kožených křesel v rohu místnosti. Guse překvapeně zamrkal, ale pak došel za stůl a sedl si. Vzhlédl a zjistil, že ho muž pozoruje zpod obočí. Guse si uvědomil, že je opět něco v nepořádku. Neseděl náhodou před chvilinkou v levém křesle? Ten muž si z něj snad tropí žerty. Nedal však své myšlenky najevo a raději se rovnou otázal: "Co vás ke mně přivádí, pane Howlingu?"

Howling poněkud stáhl ramena, vypadalo to, jakoby se scvrkl do sebe a pomalu zmizel ve stínu křesla. Jeho ruce nervozně přejížděly po opěrkách. Pojednou však prudce vzhlédl a podíval se doktorovi přímo do tváře: "Strach."

Guse sebou nepatrně trhl, když se k němu tak přímo obrátila ta bílá tvář. Byla podivně hladká, bez vrásek. Proti ní ostře kontrastovaly husté černé vlasy a stejně takové obočí. Přesto však Howling nevypadal mladě. Ve svém černém oblečení vypadal...podivně, pomyslel si doktor. Temné oči Howlinga se však již odvrátily dolů a stejně tak i tvář, jakoby se náhle zastyděl za to, co řekl. Doktor však měl pocit, jakoby tam zahlédl záblesk něčeho jiného. Možná ironie. A možná ne.

Guse pokýval hlavou a řekl: "Strach? Myslíte tím něco konkrétního?"

Howling nevzhlédl, když se svým tichým a chrčivým hlasem zeptal: "Měl jste někdy z něčeho strach, doktore?"

Guse uvítal tento směr konverzace: "Oh, zajisté. Jako malý jsem se bál tmy a spoustu jiných věcí. Čím je ale člověk starší, nebo měl bych spíš říci vyzrálejší, tím se mění i jeho strach. Například já mám strach, že zemře moje stará matka, nebo že se mi něco stane."

"Ne, tak to nemyslím doktore. Tohle všechno jsou jen obavy." Howling se na chvíli odmlčel. Guse v duchu spokojeně pokýval hlavou. Až přesně sem chtěl dostat svého pacienta. Aby si sám uvědomil rozdíl mezi strachem a obavami. Howling však pokračoval: " Mám na mysli něco daleko horšího. Silnějšího. Snad...hrůza, děs." Při posledním slově opět nečekaně vzhlédl.

Guse již na to byl připraven, přesto mu však tělem proběhlo lehké zachvění. Při slově děs, jakoby zahlédl v očích Howlinga někoho jiného. Pak si uvědomil, že se Howlingovi jen rozšířily zorničky. Očekávaná úleva z tohoto zjištění však nepřišla.

Guse se rozhodl zeptat se přímo: "Mohl byste to nějak konkretizovat? Máte strach z něčeho ve vašem okolí, nebo z něčeho imaginárního, něčeho ve vaší mysli?"

Howling opět sklonil hlavu, zdálo se, že usilovně přemýšlí, odpověděl však protiotázkou: "Měl jste někdy strach z něčeho, co nikdy neexistovalo, ale teoreticky existovat může?"

Guse si uvědomil, že udělal malou chybu, rozhodl se tedy jít na věc pozvolněji. "Samozřejmě. Kdo takový strach neměl? To je vcelku normální, člověk je ovlivňován nejrůznějšími faktory. Vezměme si to na příkladu. Přečtete si, nebo uvidíte nějaký strašidelný příběh a přestože racionálně uvažujete a nad takovými věcmi pouze mávnete rukou, máte pak divný pocit v tmavých místnostech vlastního bytu a podobně."

Howling pokýval hlavou: "Ano, já vím, ale to není můj případ. Já...mám strach, že..."

"Nebojte se dokončit myšlenku, jen do toho," řekl povzbudivě Guse.

Howling se poněkud předklonil a zadíval se na doktora, bílý obličej se mu zaleskl potem. "Mám strach, že se stanu tím, z čeho mám strach." Zdálo se, že se touto větou poněkud uvolnil.

Doktor se opřel o stůl a přemýšlivě si přejel rukou přes čelo. Na tuto větu se dala velice jednoduše aplikovat přímá otázka, ale to bylo přesně to, co Guse nechtěl. Tento muž mu to musí sdělit sám. Pokračoval tedy dál opatrně. "Dobrá, ale zkuste se zamyslet, zda jsou vaše obavy opodstatněné. V duchu se zeptejte, zda tato situace může nastat."

Howling sotva slyšitelně odpověděl: "To je právě to, co nevím..."

Doktor se rozhodl pro jinou cestu. Vstal ze židle a sedl si na kraj stolu. "Kdy se tyto pocity začaly dostavovat, nebo kdy jste to pocítil poprvé?"

"Když jsem našel toto," řekl Howling a sáhl si za svojí černou košili. Chvilku pátral rukou, pak však vytáhl jakýsi předmět na řetízku. Přetáhl si ho přes hlavu a podal ho doktorovi. Guse se zahleděl na předmět ve své dlani. Byl to malý, ale těžký kovový křížek, byl ale obrácený. Obrácený křížek, to je satanistický symbol, uvědomil si.

"Víte, že...?"

Howling přikývl: "Ano, je to satanistický křížek. Našel jsem ho na podivném místě."

"A to ho nosíte jen tak na krku?"

"Měl byste strach ho nosit doktore?" zeptal se Howling a v jeho očích se zablýsklo.

"Možná, ale spíš by mi zabránily předsudky. Problém je také v tom, že tímto...hm...řekněme šperkem se člověk zařazuje do určité skupiny lidí, což je třeba v mém postavení nemožné."

"Chápu, doktore. Já sám jsem nikdy satanistou nebyl. Chtěl jsem prostě jen hodit konvence a předsudky za hlavu. No a potom se dostavily ty...pocity."

Pacientovu reakci nastartoval předmět. Zajímavé, ale ne neobvyklé, pomyslel si Guse. "Pane Howlingu, vy jste nejspíš podvědomě uvažoval o tom strachu a spojoval jste si ho s podobnými předměty. Nevěřil jste však, že by se mohlo něco stát. Proto jste zkusil nosit tento křížek. A právě tyto obavy se ve vás posílily."

"Co mám tedy dělat?"

"No, já bych zkusil hypnózu, pak snadno tyto bloky odstraníme. Ovšem doporučoval bych takovéto věci již nenosit, aby ve vás nevyvolávaly podobné pocity. Nyní, když dovolíte..." Doktor si přisunul židli ke křeslu a posadil se kousek od Howlinga. Pak si ale uvědomil, že nechal ve stole svoje hodinky na řetízku, které používal k hypnotizování pacientů. Už se chtěl zvednout, že pro ně dojde, napadla ho však myšlenka. Proč by Howlinga nezhypnotizoval jeho vlastním přívěskem? Vskutku ďábelská myšlenka, pomyslel si. Trochu se zarazil, když si uvědomil spojitost. Pak však pohlédl na Howlinga, který vyčkával. Spíš číhal. Guse již poněkud rozhněvaně setřásl tyto myšlenky, protože se mu zdálo, že jich má z tohoto muže až přehršel.

"Prosím, uvolněte se a sledujte tento křížek." Guse s ním začal kývat a postupně svého pacienta navigoval až do hypnotického spánku. Pak opatrně začal: " Máte strach?"

"Ano," zachrčel muž v křesle.

"Vy musíte tento strach nejen překonat, vy ho musíte úplně odstranit. Přejete si to udělat?"

"Ano."

"Výborně. Zaměřte se tedy na předmět svého strachu." Guse chvíli počkal a chystal se mluvit dál. Uvědomil si však, že se něco změnilo. Howlingovo dýchání. Znělo stejně jako v telefonu, nebo jako za dveřmi. Podivné, tohle se při hypnóze nestává, pacient dýchá pravidelně, pomyslel si doktor, ale rozhodl se pokračovat dále. "Dobrá. A nyní se staňte tím, z čeho máte strach." Tento krok měl být posledním, protože žádný pacient se nedokázal ztotožnit s něčím v co prostě nevěřil. Guse se vyčkávavě zahleděl Howlingovi do tváře. Strnul. Zdálo se mu, že se změnila. Vystouply lícní kosti, tváře poklesly a náhle uviděl, jak se mu samy od sebe zužují oči a protahují do stran. Doktor prudce vstal, až židle spadla dozadu, vykřikl, když uviděl, jak na hlavě začínají růst rohy a ruce se mění v pařáty.

"Doktore, probuďte se!" Závoj spánku se začal pomalu trhat a doktor si uvědomil, že v ordinaci je pološero a že usnul ve své židli. Nad ním se skláněl malý človíček, který v pravé ruce držel respirátor proti astmatu.

"Já jsem Howling, včera jsem vám volal. Bohužel jsem měl dýchací potíže, tak jsem přišel trochu pozdě. Klepal jsem, ale nikdo neotvíral. Vzal jsem za kliku, bylo odemčeno a viděl jsem vás, že vykřikujete ze spaní, tak jsem..."

"To je v pořádku, děkuji. Zadřímnul jsem a měl jsem jen špatný sen. Upřímně, nemohl byste radši přijít až zítra? Necítím se teď nějak..."

"Ale jistě, chápu vás. Přišel jsem přeci jen s hodinovým zpožděním a teď už je dost pozdě, takže...Přijdu tedy zítra a určitě včas. Nashledanou."

"Děkuji vám a nashledanou," odpoveděl Guse. Zavřel za Howlingem dveře a unaveně se protáhl. Bezděky pohlédl na kožené křeslo v rohu a pousmál se. "Takový nesmysl," řekl nahlas a posadil se do něj. Úsměv mu však zmizel z tváře. Do nosu ho udeřily už mírně vyvanulé sirné výpary. Najednou však všechno bylo pryč a cítil jen koženou vůni nábytku. Měl jsem snad jen strach, že ucítím síru, pomyslel si. A doktor náhle dostal strach ze zítřejší schůzky.


Můj email: adolescent@post.cz
Dík za "otisknutí" (jestli teda nějaký bude...)