Pomsta

Lenka Moravcová

Díl první - Osud

Kapitola 1

Denisa Konečná se pomalými krátkými kroky blížila ke své ložnici, odkud se ozývalo smyslné vzdychání. Zastavila se krok před zavřenými dveřmi a ve chvíli, kdy natahovala ruku ke klice jí proběhla hlavou vzpomínka na dětství.....

Opět byla malá desetiletá holčička a zvědavě celým bytem následovala neznámé zvuky až k pokoji svých rodičů. Nebyla daleko od zjištění, co se za tajemným hekáním skrývá, když jí za rameno prudce uchopila rázná ruka její matky. Bez jediného slova jí odvedla do dětského pokoje, kde jí zamkla na dva západy.

Pět minut poté, co byla odříznuta od veškerého dění, se ve vedlejší místnosti rozpoutala velice vážná hádka mezi rodiči. Zatímco se z ložnice ozývaly nadávky, zoufalé výkřiky a prosby, Denisa seděla na rohu své postele a plakala. Neměla ráda, když se rodiče hádali, věřila totiž, že ona je toho příčinou. Tentokrát se však ozývaly tři hlasy. Jeden ženský hlas nepoznávala. Asi po půl hodinové hádce zazněl poslední výkřik zoufalství a nemohoucnosti jejího otce a hned poté ženský výkřik, podobný křiku umírajícího zvířete. Následovalo už jen ticho, hrobové, dusivé ticho.

Denisy se zmocňovala panika. Všudypřítomné ticho jí vedlo k šílenství. Byla příliš malá, aby chápala věci, které se dějí mezi dospělými, ale nyní věděla, že se stalo něco strašného. Její dětský instinkt jí signalizoval vražednou skutečnost.

Zkusila stisknout mosaznou kliku pokojových dveří, bylo však stále zamčeno a ticho.

Ticho, nic jen ticho. V tu chvíli si začala uvědomovat zvuky, které jindy nevnímala - kapání vodovodního kohoutku kdesi dole na dvoře, šramocení a praskání starého domu, šustění kartáče čistícího boty, syčivé mlasknutí otevřené láhve, pokličky poskakující na hrnci s vroucí vodou i jemný vrzavý zvuk zavírajícího se okna. Slyšela i lehounké šumění vzduchu, který se vlnil kolem ní a přinášel k ní klíčovou dírkou smrtelný nádech.

Kdesi v bytě dopadl na zem těžký předmět, čímž rázně prolomil tu tichem zalitou chvíli. Jako na povel se z venku začaly ozývat klaksony aut, klapot dámských podpatků, sousedčino křičení na syna a k domu se blížící sirény.

Denisa s panickým strachem čekala, co se bude dít. Hlavou jí vířila spousta myšlenek, které se snažila ignorovat. V dětském mozečku jí blikalo červené výstražné světélko signalizující velice nepříjemné věci ničící její mladý věk, její dětství.

Bála se hnout z místa, jako by věřila, že by mohla ještě zhoršit situaci, která nastala. I přesto ve chvíli, kdy se ozvalo pískavé brždění přijíždějících automobilů velice pomalu přešla k oknu a opatrně se nahnula přes okenní rám. Uviděla spoustu mužů v modré uniformě vyskakujících ze služebních automobilů a pospíchajících k jejich hlavnímu vchodu. Hned poté se domem ozvalo dunění do schodů spěchajících osob a veliká rána ve chvíli, kdy někdo z nich vyrazil dveře jejich malého pražského bytu. Všude bylo slyšet mnoho hlasitě mluvících mužských hlasů udílejících povely, kterým Denisa sice rozuměla, ale nechtěla jim uvěřit.

Asi po patnácti minutách konečně někoho napadlo odemknout její pokoj.

"Proboha tady je dítě!" vykřikl muž v modrobílé uniformě. Denisa seděla v rohu místnosti, kolena měla krečovitě přitisknuté k strachem se otřásajícímu tělu a mezi dlouhými plavými vlásky spadenými přes obličej vykukovaly dvě vystrašené zelené oči. Po tvářích jí stékaly veliké slzy.

Najednou byl pokoj plný neznámých lidí kladoucích rozlišné otázky. Všechny hlasy se Denise slily v jeden veliký nesrozumitelný šum. Se silným hukotem v hlavě se prudce postavila a pokusila se jim utéci. Nedoběhla však dál než na konec chodbičky, kde na koberci nasáklém krví uviděla dva velké černé pytle a s hrůzou v očích omdlela.

Probrala se až v nemocnici. U nemocničního lůžka seděl policista, který ji objevil v jejím pokoji. Na jeho drsném obličeji byla zřejmá velká únava.

"Jsem rád, že jsi se konečně probrala holčičko. Už jsem o tebe začínal mít strach."

"Co se stalo? Kde to jsem?"ptala se tichým hláskem Denisa.

"Omdlela jsi nám," odpověděl stejně tichým hlasem, jakoby se bál, že mu opět omdlí.

"Mohla bych dostat něco napít? Mám strašně sucho v krku," nesměle poprosila.

Policista jí podal sklenici s hořkým čajem a věnoval jí nádherný, i když trochu starostlivý úsměv. Denisa mu vrátila prázdnou sklenici a posadila se na posteli. "Řekněte mi, co se stalo u nás doma? Kde je maminka a tatínek?"

"Děvče, děvče," začal pomalu vysvětlovat, "u vás doma se stalo něco strašného. Vlastně ani nevím jak ti to mám říci," odmlčel se....

"Zabila ho?" využila tiché chvilky, "maminka zabila tatínka i tu cizí paní, že ano," pokračovala a po tvářích se jí rozkutálely veliké slzy. Nesnažila se je usušit ani skrýt a policista věděl, že je to tak v pořádku. Potřebovala se vyplakat. Potřebovala ze sebe dostat ten smutek a zmatek. Proto jen zašeptal tichý souhlas a přitiskl si její dětskou hlavičku na své mužné rameno.

"Budete mít mokrou košili," pousmála se po chvíli, "když budete chtít, vyperu Vám ji."

Policista se musel usmát nad dívčí ohleduplností. Když si dobrovolně sedal k jejímu lůžku, bál se hysterického záchvatu rozmazlené holky, ale nyní byl rád, že se mýlil.

Po načerpání nových sil byla Denisa umístěna do Dětského domova. Na své přání se účastnila soudního stání, na kterém se prošetřovaly příčiny smrti jejího otce a neznámé ženy. Její matka přišla v příšerném stavu. Pod krvavýma duchem nepřítomnýma očima měla nateklé tmavé kruhy, vlasy měla mastné a poněkud šedivější, oblečení zmačkané a pravděpodobně dlouho neprané. Když procházela kolem Denisy, ani si jí nevšimla. Jediný pohled, který jí věnovala se ptal "my se známe?". Posadila se na lavici a s velkými problémy přísahala, že bude mluvit pravdu a nic než pravdu. Poté povstal státní žalobce a přednesl soudci krátkou řeč, že na tomto sezení chce prokázat vinu ženy, která právě přísahala na bibli, z vraždy dvou osob.

Nikdo v soudní síní nečekal rychlý průběh, protože Denisina matka vypadala velice problémově. Všichni však byly šokováni, když se státní zástupce zeptal velmi jednoduchou otázku:

"Zabila jste svého manžela a jeho milenku?"

"Ano," zřetelně a dosti hlasitě odpověděla obviněná.

Taková odpověď však nestačila ani soudci ani státnímu zástupci.

"Jak jste to provedla?" zeptal se se zaváháním státní zástupce.

Matčin obhájce se ohradil poznámkou, že otázka je příliš široká, že by se vážený pan státní zástupce měl ptát postupně na zjištěné důkazy, ale matka se během jeho připomínky přerušila a začala se nepřítomně houpat ze strany na stranu.

"Pelešil se s tou svou sekretářkou v mé čistě povlečené posteli. Bodla jsem ho do břicha a krev, která ze zraněného místa vytekla mi připadala jako očistná lázeň. Zapíchlý nůž jsem táhla směrem nahoru. Šlo to špatně, strašně špatně. Umíte si představit jak ztuha jdou přeříznout všechny ty šlachy a svaly? Měla jsem štěstí, že jsem měla nabroušený nůž." Její kývání se prudce zrychlovalo a úměrně tomu se zrychlovala i její řeč. Ze sálu odešly asi tři ženy s přitisknutým kapesníkem na ústech. "Pak jsem ovšem musela bodnout i tu ženskou, aby mi moc nehulákala při mé okrasné práci. Hned co přestala ječet jsem se vrátila ke svému milovanému manžílkovi a provedla jsem další řez, kolmý na tu původní ránu. Z břicha se mu vyvalila spousta krve a dokonce jsem uzřela i nějaké vnitřnosti." Její řeč byla už místy nezřetelná, začala se zakoktávat a z koutků úst jí vytékaly sliny. "Musela jsem ho přece nějak potrestat, ale on měl na ústech stále takový divný škleb, jako by se mi vysmíval, a to se nedělá. Tak jsem mu ho musela prostě vymazat. Neměla jsem to dělat, akorát jsem ten úsměv zvětšila a omylem mu uřízla ucho. Toho lituji! Opravdu věřte mi," začala se nehty škrabat po obličeji až se jí ve tváři objevovaly krvavé rýhy, "nechtěla jsem mu uříznout uši. Opravdu, opravdu ..." To už k ní běžela ochranka a odnášela jí v křeči pryč ze soudní síně.

Soud matku neodsoudil z důvodu psychické pomatenosti a umístil jí do psychiatrické léčebny s nejvyšším zabezpečovacím zařízením. Většinu dne trávila ve svěrací kazajce, za silnou mříží, protože se několikrát pokusila o sebezohavení a jednou i o sebevraždu. Její lékař prohlásil, že neví co dělá a že to pravděpodobně nevěděla již od první rány, kterou uštědřila svému manželovi. Tím byl případ uzavřen a zapomenut.

Byl zapomenut státem i Denisou.

Denisa, jelikož neměla žádné žijící příbuzné, byla svěřena policistovi, který s ní procházel vším čemu musela čelit. On a jeho manželka nemohli mít děti, proto ji přijali za vlastní. Byla u nich nevysloveně šťastná. Anežka a Karel Novákovi jí splnily každé přání, které jí na očích viděli. Nechtěli po ní, aby je považovala za vlastní rodiče a oslovovala je maminko a tatínku, přesto je tímto způsobem nazývala, aby jim udělala radost a oplatila jim vše co pro ni udělali. Od Anežky Novákové se naučila domácí práce jako pletení, vaření, šití i vyšívání. Karel Novák jí učil střílet a sebeobranu, jelikož to bylo jediné, co jí jako policista mohl předat. Vždy říkával "Tento svět je prolezlý zlobou, holčičko, člověk se musí umět bránit, aby přežil." Po absolvování základní školy jí zaplatili rodinnou školu, po které vždy toužila. Kromě domácích prací, ve kterých se pouze zdokonalovala, se zde naučila vybranému chování a anglický, německý a italský jazyk.

Po maturitě se rozhodla zkusit štěstí jako letuška. Přihlásila se tedy do přípravného kurzu, kde si upřímným a milým vystupováním získala každého, kdo s ní přišel do styku.

V jednadvaceti letech získala od svých nevlastních rodičů garsonku v jednom z činžáků na sídlišti. Nebylo to typické bezbarvé šedivé sídliště. Byla zde spousta stromů lemující dva velké parky, ve kterých si hrávaly děti na hřišťátku s prolézačkami, houpačkami a samozřejmě s pískovišti. Speciálně tam byl vytvořen i koutek, nebo spíš plácek pro psy, aby neznečišťovali dětem místo na hraní. Uprostřed sídliště byl velký obchodní dům, v kterém bylo možno koupit potraviny, ovoce a zeleninu, ale i elektro potřeby a domácí spotřebiče, drogerie a parfumerie. Samozřejmě, jak už to bývá, i skoro v každém vchodě jejího domu byl nějaký malý krámek s oděvy nebo s hračkami, kadeřník nebo pedikůra... Nedaleko byla dokonce nově vystavěná tělocvična s posilovnou, plaveckým bazénem a saunou. Pořádaly se tam hodiny aerobiku, step aerobiku, kalanetiky i tance. Kdo chtěl, mohl se za malý členský poplatek stát členem basketbalového, volleybalového nebo baseballového týmu. Před každým domem byla malá zahrádka, nebo spíš skalka, o kterou se staral vždy někdo z danného vchodu. Toto malé sídliště bylo odříznuto od vedlejšího hlavní silnicí, která vypadala jako hranice. Po této silnici jezdily městské autobusy, které byly jediným spojením do centra Prahy. Mnoha lidem připadalo, že sídliště funguje nezávisle na zbytku Prahy jako malé městečko, ale to mu právě dodávalo zcela jinou formu. Lidé zde byli přátelštější a vzájemně nápomocní. Denisa tam byla moc spokojená. Po roce začala tento byt sdílet se svým přítelem Danielem.

Nyní se tedy plížila vlastním bytem k ložnici, ze které vycházely vášnivé výkřiky. Věděla co se za dveřmi děje, ale nemohla tomu uvěřit. Opřela se o zeď blízko dveří a vzpomínala, jak se s Danielem seznámila.

Další




Kapitola 2   Kapitola 3   Kapitola 4   Kapitola 5   Kapitola 6   Kapitola 7   Kapitola 8
Kapitola 9   Kapitola 10   Kapitola 11   Kapitola 12   Kapitola 13   Kapitola 14   Kapitola 15
Kapitola 16   Kapitola 17   Kapitola 18   Kapitola 19   Kapitola 20   Kapitola 21   Kapitola 22