Probudil jsem se, a byla mi zima. V tom mátožném stavu mezi spánkem a bdělostí jsem měl pocit, že jsem měl velmi špatný sen a že je zase jednou dobře, že si , až na vyjímky , své sny nepamatuji. Jako obvykle víceméně první ranní myšlenka patřila tomu, že si potřebuju utřít nos. Nešlo to. Snažil jsem se víc. Ta tíha vlastních rukou a pocit, že obličej, na který nakonec přece jenom sahám, není můj mě probudil docela.

Ležel jsem na posteli. Nebyl jsem sám. Já jsem nebyl já a zvlášť levá noha a obličej nebyly moje. Ten pocit byl opravdu zimní, ale vzduch který jsem vdechoval byl teplý. Ničemu jsem nerozuměl. Chtěl jsem začít nadávat, ale zvuk, který jsem sám uslyšel, byl ze všeho nejvíc komický. Chviličku jsem uvažoval co udělat. Pak jsem zaregistroval, že můj pokus o hlas, ač velmi nepovedený, přece jen způsobil, co měl a někdo ke mně jde. Přišla na dohled, což při mých dioptriích znamená velmi blízko. Připadala mi neskutečně krásná. Něco říkala. Nebyl to úplně cizí jazyk, nicméně jsem nerozuměl ani slovo. To mě zalarmovalo k přemýšlení. Podíval jsem se na okno. Bylo skoro úplně černé. To mohlo znamenat jen to, že je hluboká noc. Tedy vysvětlení mohlo existovat taky jenom jedno - tohle je sen a ten večer včera teda musel vypadat. Ne, nestává se mi to často, vlastně se mi to stalo zatím jen jednou a to už je moc dávno na to, abych si to pamatoval. Pro jistotu jsem si tedy položil několik kontrolních otázek.

Připadám si jako po opici ? Rozhodně.

Jak to vypadá kolem mě ? Dost neskutečně.

Kdy se mi naposled stalo, aby se ke mně takhle sklánělo tak půvabné, neznámé stvoření ? Ani nepamatuji.

Kde vlastně je ta co tady byla ? Není tady. Zmizela.


To mě utvrdilo ve správnosti mého závěru a lehce pobaven sám sebou jsem překonal slabou nevolnost a zase usnul.


O deset dní později jsem se probudil definitivně.


Bylo šero, ale tentokrát nebyla tma. Díky tomu jsem mohl zjistit, že ležím v posteli v jedné místnosti s asi pěti dalšími. Byl jsem sám se sebou a zvlášť s těmi podezřelými okolnostmi navýsost nespokojen a rozhodl jsem se, že tady nezůstanu. Jdu pryč a basta. Rozhodnutí je jedna věc a realizace druhá. Byl jsem jak ze dřeva. Nic neposlouchalo a i při tom nepodstatném pohybu, který byl výsledkem mého snažení, jsem zjistil, že ze mě trčí hadička směrem k flašce nade mnou.

Prošlo mi hlavou okřídlené rčení , že si přece nebudeme kazit žaludek a tak si ten fernet pustíme rovnou do žíly. Všechny moje pocity tomu nasvědčovaly, ale musel jsem si, ač velmi nerad, připustit, že to nebude ten případ. Zůstal jsem tedy ležet, tak jak jsem byl a věnoval se přemýšlení. Šátral jsem v paměti, ale mnoho jsem toho nenalézal. Postupně, po střípkách, se mi dařilo skládat nějaký obraz.


Ležím tedy v nemocnici. Hm. Ale proč ?


Točily se kolem mě nějaké postavy. Byla to převážně děvčata v jednotném úboru. Personál nemocnice. Nerozumím jim, ale nemluví úplně cizým jazykem. Co by to mohlo být za jazyk? Polština ? Ale co bych dělal v Polsku ! Ruština ? Ale co bych dělal v Rusku - no ovšem, už to mám ! Tak já jsem tedy jel znovu do Minsku skrzevá ty proklatý peníze ! On mě ten Rus už minule varoval, že kobru není dobré dráždit bosou nohou. Hm. Tak oni mě dotčení rusáci takhle zřídili. No jo, jenomže tady v Minsku přece není pořádně ani co jíst a tahle nemocnice vypadá docela úhledně a na bělorusko ne dost zdevastovaně. Takže oni mě převezli na přece jen o něco kultivovanější Ukrajinu.


S otázkou co bude dál, ale přeci jen spokojený, že jsem vlastními silami takto dospěl k odpovědím na vlezlé otázky jsem zase usnul.


Když jsem se probudil příště, seděla vedle mě mamka. Připadalo mi to úplně normální. Dozvěděl jsem se víceméně mezi řečí, bez komentářů, že jsem v Brně, že jsem měl hnusnou autonehodu, ale že už je to nějaký týden a že mamka zítra přijde znovu.

Když jsem osaměl, tedy relativně, na nemocniční posteli jeden není nikdy sám, snažil jsem se nějak uspořádat rozprchlé myšlenky. Nikdy jsem nevěřil, jaká to může být dřina.


Jsem tedy po nehodě. S jakými následky ? O zrcadle jsem si mohl nechat jen vyprávět a tak jsem zahájil prostou obhlídku.


Ruce byly na místě a kromě nějakých těch modráků, drobných oděrek a nepříjemného vývodu ze žíly, sloužícího zřejmě k podávání svíčkové, knedlo zelo nebo jiných delikates, nejevily žádné známky újmy. Zkoušel jsem si osahat obličej. Aha, tady už to bylo horší. Kromě toho, že se obličej vztekal při každém dotknutí, z něho trčely nitě jak ze starýho zimníku. No tak dobře no, tak se teda nepoznám. Ženatej už jsem, tak o nic nejde.

Pohled se mi zastavil na dece. Logicky byly na řadě pro kontrolu nohy, ale zvolna jsem propadával panice. Takhle přes deku to vypadalo, že jsou na místě, ale proč jsem teda levou nohu vůbec necítil ? Pokusil jsem se s nimi pohnout. Pravá dobrá, levá nic. Vůbec nic.

No na druhou stranu toho zkoumání bylo pro dnešek dost a na špatné zprávy je vždycky čas. Rozhodl jsem se odložit další na pak a věnovat se vzpomínkám. Přece si to nějak musím srovnat v hlavě.


Tak postupně .


Když jsem byl malej kluk, tak , tak.. Tak ? No tak ! Musel jsem přece někdy být malý kluk ! No to je jedno. Fakt je ten, že jsem chodil na gympl. Chodil na gympl. To byla doba. Žádné opravdové starosti. Doba tanečních, několika různých tanečních a taky lásek ! Několika různých lásek, i když , jak už to tak bývá, jen jedna byla opravdová. Taková ta co nejde zničit nebo zapomenout. Člověk ji může jen přestat věnovat pozornost, naučit se chovat, jako kdyby neexistovala,ale to neznamená, že se jí zbaví. To jen věci kolem se mohou dít , jako kdyby neexistovala,dokonce sám tomu může uvěřit, alespoň na okamžik, ale na faktu samotném nic nezmění. Většina lidí si pod tímhle pojmem představuje věci pohříchu tělesné, ale on je to stav duše.

Je to asi jako s ocelí. Pokud jednou ocel rozžhavíte, zůstane změněná i po té, co vychladne. Už nikdy nebude taková jako před tím. Vy jí můžete ochladit zprudka a tím zakalit, pak ji můžete zase ohřát a ochlazovat pomalu a tím popustit, ale už nikdy nebude stejná jako na začátku. Z toho vyplývá, že něco takového může člověka potkat jen nemnohokrát. Mám za to, že nezřídka to lidi nezažijí vůbec - a pak tomu nikdy nemůžou uvěřit. Může se to stát i dvakrát, možná, vyjimečně i třikrát, ale každý další pokus musí nutně vést ke zničení - - vždyť i ta ocel, jinak symbol pevnosti, se při tomhle zacházení dříve či později beznadějně rozpadne.

Gympl začínal z mého pohledu vlastně úsměvně. Psal se rok 1979 a tak nejdůležitější kritérium pro jakékoliv studium nebyly znalosti, ale kádrový posudek. Matně si vzpomínám, jak po sebekritickém zhodnocení , že můj posudek je příliš katastrofický, než aby umožňoval jakékoliv angažování, ostatně živoucím dokladem čehož byl můj starší bratr, jsem o nepříjemných skutečnostech prostě pomlčel. Nelhal jsem ani slovem.

Když to prasklo, bylo už pozdě , studoval jsem a byl jsem předsedou kdečeho, patrně i díky tomu, že se ve třídě jinak tehdy nikdo s nikým neznal,jen já jsem tam měl spolužáka z let dávno minulých. No a ten dotyčný měl smysl pro humor a nevídaný temperament a tak na každou otázku typu " koho zvolíme jako .... , jsou nějaké návrhy ?" navrhnul mé jméno. Obecnou zvyklostí tehdy bylo, že všichni jsou pro, a tak jsem byl postupně zvolen , čímkoliv. Jaký rozdíl proti dnešku, kdy za projev dobrého vychování a přiměřené úrovně se považuje být proti. Taky proti čemukoliv. Jedinou nevýhodou nové skutečnosti bylo, že jsem musel chodit na schůzky rodičů. Na své vlastní rodičáky ! Umíte si to představit ?


Copak nikdo neslyší ten telefon ?


Naší výhodou v té době bylo, že dílem šťastné náhody mezi námi v podstatě nebyl nikdo vyloženě nestíhající běh studia nebo jednoznačně konfliktní se zavedeným řádem. Každý byl jiný, každý svůj a byla to nádherná škola mezilidských vztahů. Tím spíš, že záběr typů byl neuvěřitelně široký. Od typu, který věděl, že bude lékařem, ve svých patnácti letech, a bral současnou pozici jen jako cestu vedoucí k dalšímu studiu a konečně k vytčenému cíli až po typ , jehož hlavní pozornost patřila světu, převážně večernímu a nutnost navštěvovat gymnázium byla jen nepříjemnost způsobená rodiči, ale oni ti starouškové mají občas pošetilé nápady, že. Každopádně je lepší jim neodporovat.


Proč k tomu telefonu nikdo nejde ?


Byly mezi námi i takové, které na otázku kde jste pracovala o prázdninách a s jakým hodinovým výdělkem odpovídaly - v hotelu, příjem byl různý, ale na hodinu jsem to nikdy nepřepočítávala. Budiž řečeno, že ani ony nebyly v principu zlé a to, co po nich škola požadovala, dokázaly splnit.


No tak dobře, já k tomu telefonu teda jdu.


Ta bolest byla šílená a sesypal jsem se jak pytel brambor na zem. Okamžik jsem měl za to, že vzniklá situace nemá řešení neboť byla hluboká noc, všichni spali a já jsem ležel na zemi, neschopen samostatného pohybu, každopádně daleko od tlačítka pro přivolání laskavé a chápající zdravotní sestřičky. Naštěstí chlap padající na zem není zcela neslyšný, a nebo možná jeden z podobně postižených spolunocležníků nespal dost hluboce, buď jak buď našla se dobrá duše, která kýžený knoflík stiskla za mě. Sestřička přišla, patrně v očekávání, že někdo z marodů má žízeň , nebo tak něco.

Nevím jestli mě chápala a fakt jsem si nevšiml, zda se tvářila laskavě. Každopádně sehnala dost lidí, nezbytných pro zvednutí toho rance na zemi zpátky na postel. Bezprostřední výsledky tohohle cviku byly dva. Jak už to tak bývá, jeden dobrý a druhý špatný. Ten dobrý byl, že jsem věděl, nade vší pochybnost, že levou nohu mám, to se nedalo přehlédnout, byť zdevastovanou jak Krušné hory a ten špatný měl podobu ohrádky kolem postele, kterou jsem pak musel nějakou dobu snášet a která mě stavěla před rozhodnutí, zda si chci připadat jako vězeň nebo jako mimino. Když pak za mnou odpoledne přišli naši našel jsem i na to odpověď. Zvlášť když po čase odešli byl jsem si jist. Ano, jsem mimino. Budiž, třeba pětatřicetileté, ale mimino.

Sice jsem se nalézal stále ještě v kleci, chci říci v ohrádce, ale bylo rozhodnuto, že mám začít jíst normálně. Tedy dost bylo hadičky, následovat má talíř. Nadšeně jsem souhlasil. Když mi přinesli poprvé polévku a já se do ní pustil, reakce byla dost prudká. O takové škytavce jsem do té doby neslyšel ani vyprávět. Tedy ona to nebyla klasická škytavka. Co sousto, to jeden šílenej otřes, kdy se má bránice pokusila obrátit naruby. Dostalo se mi lapidárního vysvětlení, že má bránice byla, podobně jako spousta jiných dílů mě samotného, pošramocena, tedy prach sprostě roztržena , a teď se takhle brání všem tepelným změnám. Jediný závěr - jídlo nechat napřed vystydnout pod úroveň tělesné teploty a pak teprve jej konzumovat. Jestli jste někdy byli nuceni konzumovat nemocniční stravu víte, že to nepatří k záviděníhodným gurmánským zážitkům, ale když se to nechá ještě k tomu vystydnout, je výsledkem sladkobolné vzpomínání na dobu, kdy je člověk živen hadičkou. No ale jen nějakou dobu, jeden si zvykne.


Když můžete jen ležet, ani to jídlo nestojí za mnoho, máte alespoň dost času na vzpomínání.


Když gympl končil, žil jsem v názoru, že o své budoucnosti mám jasno. Valnou část volného času jsem trávil v takové tmavé kukani a věnoval se týrání hrášku, který rostl jak uměl a já se snažil vysvětlit, proč to dělá právě tak, jak to dělá a víceméně jsem nepochyboval, že to nejlepší, co mě může potkat, je strávit takto zbytek života. Věc měla jediný háček. Studijní obor, mikrobiologie a genetika, který takovou budoucnost umožňoval, existoval toliko pod křídly slovutné University Karlovi v Praze. Cožpak o to, z mého pohledu, vzhledem k tomu, že Praha skrývala i oheň, který mě na začátku rozpálil a pak nechal bez pomoci vychladnout, to bylo dobře. Ovšem Brno, místo mých gymnaziálních let, je v podstatě malé město, sice se spoustou obyvatel, ale stejně jen malé město. Nakonec jsem tedy podlehl tlaku vyvolanému děsem z toho, že bych ve veliké Praze mohl udělat ostudu Brnu, pokud by se u přijímaček ukázalo, že nejsem dost geniální a přijal radu, abych se věnoval něčemu praktickému, co nepochybně zajistí příští obživu.

Nejblíže původnímu záměru byla zemědělka a nakonec " jíst se bude vždycky" a tak splňovala i kritérium praktičnosti. Na poslední chvíli jsem tedy změnil přihlášku a po nějaké době se stal studentem Vysoké školy zemědělské. Hrdým studentem, přesvědčeným, že jeho výběr je mimořádně praktický a že jeho rozhodnutí svědčí o, na tehdejší věk, těsně za prahem plnoletosti, překvapivé, vyspělosti ducha.


Jako tolikrát před tím i potom, i tentokrát jsem se mýlil.


Probudil jsem se . Rozhlédl kolem sebe. Pokus nebyl příliš úspěšný a tak jsem si na podruhé nasadil brýle. Ty brýle stojí za poznámku. Mé jediné aktuální brýle vzaly za své v tom autě a tak jsem byl nucen používat jediné, které byly dostupné. Odhlédnout od toho, že již jednou jsem je odložil pro nevyhovující sílu, že mají za sebou poměrně dlouhou dobu služby, se všemi známkami opotřebení z toho vyplývajícími a dokonce jim odpustit i to, že jsou temné, určené na ostré slunce. A tak jsem tedy ležel na zádech, tupě se rozhlížel přes černé brýle po ztemnělém, podzimním, nemocničním pokoji a neměl vůbec žádný pocit.

Dnes se to zdá neuvěřitelné. Známé tváře se střídaly neznámými, neznámé se stávaly častým viděním známými a mě to připadalo úplně v pořádku. Teprve po poměrně dlouhé době se pocit dostavil a byl po hříchu lidský.

Jednoho dne jsem totiž najednou zjistil, že ti ostatní, návštěvami počínaje , přes personál až po spolunocležníky, se přeci jen v něčem liší. Oni mohli chodit ! Více či méně. Někteří jen s dopomocí, ale mohli. Jen já ne. Najednou mi to přišlo strašně nespravedlivé a já jsem jim záviděl. Docela obyčejně, zavrženíhodně a trochu nepochopitelně, neboť není snadné závidět například někomu, komu po pádu z motorky trčí z nohy spousta železa, byť krásného, lesklého, chromovaného a leze jako chrobák, ale záviděl.

Řízením osudu,a to vždy vede k nejhoršímu možnému, jsem ležel tak, že jsem měl výhled na dvoje dveře. Vstupní do pokoje a vedoucí na záchod. Oboje se střídavě otvíraly a zavíraly, lidé přicházeli a odcházeli. Ven se mi ani tak nechtělo, tam přece byl ten zlý a ošklivý svět, ale ty druhé dveře mě přímo konsternovaly. S každým dalším prošedším šťastlivcem byla má závist bezednější.

Jediným způsobem se dalo uniknout z tohoto prostředí. Obrátit se do svého vlastního mikrosvěta, který sice byl velmi nesouvislý a zmatený, ale den za dnem přeci jen barevnější.

Vybavilo se mi, jak jsem jednoho krásného, podzimního dne cestoval autem přes půl republiky, tam jsem strávil příjemné odpoledne i večer a po podstatné části dne následujícího jsem neodolal pokušení, stejně jako pokaždé, když jsem projížděl v blízkosti matičky měst, Prahy stověžaté a rozhodl se tam zastavit a navštívit svou babičku. Vzhledem ke zkušenosti, že jak jednou člověk projde těmi dveřmi , už odtamtud nevyjde jen tak na procházku, začal jsem tím, že jsem se šel projít po městě. Město, zdálo se, žilo ještě více než obvykle , ale nijak nevzbudilo mou zvědavost. Vešel jsem do metra a sledoval hordu evidentně rozdováděných študáků, jak se hrne k eskalátorům s vlajkou, státní vlajkou, nad hlavami, těsně před schodištěm se zastaví jako řízena na dálku nějakými povely, pustí na schody shrbenou stařenku a pak teprve pokračuje ve svém dovádění. Byl jsem přesvědčen, že se natáčí film, nějakej blbej a naprosto nereálnej film a rozhlížel se kudy můžu projít tak, abych nevlezl do záběru. Kameru jsem nenašel . Byl 17. listopad 1989.

Nic jsem nepochopil a nakonec přece jen dorazil na místo určení. Tam na mě čekala celá řada telefonických vzkazů od mého otce, ať proboha nechodím do města, že se dějí věci. Bolševik že je zbavován, tehdy ještě nikdo netušil, že se ho vzdává celkem dobrovolně, svého impéria a že maléry lítají vzduchem. Radoval jsem se. Radoval jsem se netušíc věcí příštích. Ale ono je asi nutné netušit, protože jinak by se jeden k tomu radování ani nedostal.

Ráno jsem se probudil. Další ráno ? Nebylo tady už jednou ? Všechna rána byla stejná, medikamenty už z větší části přestaly působit, odezněly nebo jsem si na ně zvyknul a tak jsem sice už nepochyboval, že jsem víceméně kompletní, ale přes nadlidské úsilí jsem se z toho nedokázal radovat. Zvlášť takhle po ránu nikoliv. Další ráno. Ale úplně stejné nebylo ! Ta nemocnice byla jiná. Další.

Tak jsem teda ležel tady, v jiné nemocnici, v malém městečku, v nemocnici stavěné tak na slepé střevo či narození potomků. Ale sestřičky byly hodné, jeden spolutrpitel mě vyvážel , ač sám stěží schopen pohybu, na sluníčko a byl jsem blízko mé rodince. To byl hlavní důvod , proč člověk odpustil i lékařům, že si dávají kolovat rentgen mé nohy a dívají se na něj asi jako na fotku šikmé věže v Pize. Taky odporuje všem známým pravidlům, ale přesto je to fakt.

Teprve tady, přece jen v jiném prostředí a blíže normálnímu světu mě napadla ta otázka. Byly asi tak čtyři měsíce po bouračce a mě už napadlo - jak jsem se vlastně tenkrát naboural ? Kdo za to mohl ? A jaké jsou následky - kromě toho co vidím na sobě ? Když přišla má lepší polovička, tedy za stávajících okolností spíš mých osmdesát procent, zeptal jsem se. Chvíli se ošívala , pak si sedla na kraj postele a vyprávěla .

Vzpomínáš si, jak jsme na začátku prázdnin byli ve Vrchlabí ?

Nevzpomínám.

A jak jsem potom odjížděla jedním autem zpátky domů a vy tři, tedy ty, tvůj kamarád a jeho švagr, jste pokračovali v cestě přes Prahu do Rozvadova ?

Nevzpomínám.

No tak já jsem se vrátila v pořádku. Vy jste ještě projeli Prahou, kde jste se zastavili, ale to bys měl vyprávět spíš ty mě, a pak jeli dál. Za Prahou ses vystřídal za volantem se svým kamarádem s tím, že seš unavenej, no bodejť, když si za tím volantem seděl od rána. Tys usnul na zadních sedačkách, švagr seděl jako spolujezdec a měl se kochat jízdou v Alfě Romeo, aby rozšířil řady vás nadšenců, co jste nemocný do těchhle aut. Ujeli jste ale jen asi čtyřicet kilometrů, když jste potkali toho blba. Seděl v americkém autě, moře po kolena, a to jen v nejhlubších místech, a v zatáčce předjížděl přes plnou čáru kolonu aut za náklaďákem. Když ho váš řidič uviděl, už se nedalo vůbec nic dělat. Byla sice tma, bylo asi deset večer, ale přes světla té kolony v protisměru nebudily jedny další světla za zatáčkou , ač ve vašem pruhu, žádnou pozornost. Když se potkají dvě auta v protisměru, v tak velké rychlosti, je to vždycky zlý. On, tedy jeho auto, bylo větší, těžší, vyšší. Za vámi jel kamion a ještě i řidiči v tom kamiónu zlomil nohy.

Poslouchal jsem jak u vytržení. Připadalo mi to , jako vyprávění o někom jiném. No dobře, říkám, a jak to vlastně celé dopadlo ?

No , víš, auto je úplně na mraky, ty jsi postupně ve třetí nemocnici a ten švagr je sice už doma, ale nedopadl o mnoho lépe.

No a kde je náš řidič ?

Ten měl pohřeb , hned po té bouračce.

Byl čas odejít. Rozloučila se se mnou, s tím, že zas zítra přijde. Ještě se ptala , jestli jsem v pořádku a když jsem ji ujistil, že jo, tak šla za dětmi.

Ležel jsem tak na zádech, koukal nad sebou do stropu a bylo mi ještě o něco hnusněji než obvykle. Do večera jsem se snažil vyvolat nějaké vzpomínky, alespoň jeden obraz, ale marně. Možná, že naštěstí. Pak mi začaly jít hlavou myšlenky úplně sami, asi jako když teče voda.

Tak ta cesta, vlastně moje cesta, se stala pro něho osudnou. Jeho švagr chtěl jet do Prahy, a jel. Já jsem chtěl jet na Rozvadov, tak jsme jeli. Ještě ke všemu jsem chtěl vystřídat. Jen kvůli tomu jsem neřídil. Jen kvůli tomu seděl on za volantem, ne já.

Ten blbec proti nám udělal chybu, co chybu - naprosto zpupně a povýšeně se choval, jako že je silnic král a jemu že se nemůže nic stát. Taky se mu mnoho nestalo. Řídil americký auto. Bože jak já nemám rád ameriku. Druhá velká kolize v životě a zase za ní stojí amerika.

Možná to byl omyl. Možná , že jsem měl řídit já. Já mám nůši problémů a nejsem svatej. Asi bych si vzpomněl, za co by to mohl být trest, ale on ? Mladej kluk, chvíli před svatbou, on měl život, a taky všechny hříchy, ještě před sebou. Tu cestu jsme podnikli kvůli mně, mým autem. On jenom řídil, víceméně náhodou. Ten proti nám za to může, celé je to výsledek jeho blbosti a přesto se jemu skoro nic nestalo. Náhodou ?

Ten , který to odnesl za všechny, ještě , i v tom krátkém čase , který zbýval mezi spatřením toho blba a nárazem, udělal to jediné, co se ještě dalo udělat, snažil se dostat auto co nejvíc doprava, pryč ze silnice, co nejdál od té zdivočelé tuny železa proti nám. Stihnul to jen o kousek, ale i tak zachránil nám dvěma zbývajícím v tom autě život. Svůj už ale zachránit nestihnul. Náhodou ?

Tenhle kolotoč myšlenek jsem absolvoval mnohokrát. Už jste někdy byli na kolotoči dost dlouho ? Pokaždé to skončí tím, dříve či později, že se vám udělá špatně. Špatně se mi udělalo, ale kolotoč nikdo nevypnul. Nakonec jsem byl zachráněn až spánkem, který přišel velmi náhle, nikým nečekán, a vlastně ani nezván.


Tedy zachráněn jen do jisté míry. Ten sen se mi zdál tu jedinou noc několikrát, a od té doby pak ještě mnohokrát, vlastně až do dneška.


V tom snu řídím já. Vedle mě sedí kamarád. Rádio hraje, nesouvisle si povídáme o autech a o ženských. Vlastně nikam nespěcháme. Motor vpředu spokojeně vrčí. Občas mrknu na budíky a, skoro zbytečně, se ujistím, že všechno je jak má být. Zatím vždycky bylo všechno v pořádku, ale přesto je to uklidňující, ten pohled na ručičky ukazující tam, kde je člověk očekává. Kousek se táhnu za náklaďákem, ale pak mě to přestane bavit a delší rovinka mě zláká, abych se toho korábu před sebou zbavil. Přidám plyn, vlastně ani ne moc, ale auto je lehké, dvoudveřové a motor přímo lační po plynu a následných otáčkách. Tak mu tedy toho plynu dopřeji a na pár metrech kamión předjedu.

To vědomí, že na předjetí potřebuju tak asi vzdálenost tří patníků, a že kdyby to spěchalo budou mi stačit i dva, je příjemné. Je to pocit ne nepodobný tomu, když sedíte u krbu a v ruce držíte sklenku dobrého pití. Řekněme Grantsky. Daleko od sebe. Nemůžete ji dokonce ani cítit, jak voní. Představíte si tu vůni, její chuť a když jste s tím hotoví, tak se opravdu napijete. Jen trochu .. a užíváte si toho, že voní a chutná přesně tak, jak jste si ji představovali. Tak v tom autě je to hodně podobné. Jezdím s tímhle , nebo jemu podobnými, typem dost dlouho na to, abych si uměl představit, co se bude dít, když přidám trochu plynu.No a pak si užívám toho, že se to opravdu začne dít. Tak tedy začínám předjíždět.

Za zatáčkou na konci té rovinky , skrze stromy, jsou vidět světla těch v protisměru, ale je to ještě dost daleko. Dokonce nemusím ani přidávat víc plynu, než jsem měl původně v úmyslu. Zařadím se před ten kamion a podle svého dobrého, a za ta léta za volantem hodně utvrzeného, zvyku sleduji očima pravou krajnici. Kdybych se podíval do světel těch aut v protisměru, akorát by mě pěkně oslnily. Když tohle uděláme oba, tedy já i ten naproti ,tak se nemůže nic stát. Najíždím do zatáčky a registruji, že těch aut je poměrně hodně za sebou. Taky nějací nešťastníci, co se táhnou za náklaďákem. No však za touhle zatáčkou začíná pro ně rovinka, na které jsem já právě předjel svoji želvu a tak si budou moci poradit.

Těch světel je nějak moc a vůbec to neodpovídá standardu. V hlavě mi začíná blikat varovné světlo. Něco není v pořádku. Překonám zažitý zvyk a zvednu oči z pravé krajnice před sebe. Pochopitelně jsem prudce oslněn. Nějak moc prudce ! Snažím se vyhodnotit to, co vidím. Vždyť ty světla co vidím jsou přímo proti mně! Od tohohle okamžiku už není o čem přemýšlet a spouští se zcela autonomní program. Taková záchranná akce. Když člověk strávil za volantem tolik času jako já, tak si podobnou situaci nutně musel mnohokrát představovat a její řešení má zapsané někde bokem. Ještě to nepotřeboval, naštěstí, ale teď stejně nic nevyřeší a tak to musí mít rozmyšlený předem. Zvolna propadám panice, protože ta světla se blíží strašně rychle, mnohem rychleji, než jsem si to kdykoliv dokázal představit. Jak jsem řekl, reakce běží sama, takže to vlastně ani nevadí, že propadám panice. Vím, že musím odbočit doprava, kam jen to půjde, nejlépe až do pole, kde budu sám, a současně brzdit. Co nejvíc. Prostě to zašlápnout. Instrukce z mozku letí na místa určení. K rukám to stihly a tak otáčím volantem. Kola by měla začít co nevidět ječet, protože není obvyklé v plné rychlosti vytočit kola do rejdu. S nohou je to horší. Jednak je dál a hlavně se napřed musí zvednout z pozice na plynu, přenést vzduchem a pak teprve může došlápnout na pedál brzdy.

Ta kola už neslyším, jak začínají ječet, protože světla proti mně se mezitím ztrácí a rachot borceného plechu přehlušuje ten očekávaný zvuk pneumatik. Ani na brzdu už nedošlápnu.

Já se vždycky v tomhle okamžiku probudím. Já mám tu výhodu, že se můžu probudit. Tehdy, když to bylo doopravdy, tak taky na brzdy nedošlápl a kola nejspíš taky ječet neslyšel.

Celé je to jen produkt mé nezvládnuté fantazie a možná to tehdy všechno bylo jinak, ale na to, aby mě to děsilo ve snu to vlastně ani nemusí být tak docela pravda. Buď jak buď alespoň ten začátek a konec je neoddiskutovatelnou skutečností, až příliš definitivní a nejhorší na tom je představa, že to celé, co se mi zdá několik minut, trvalo v reále tak asi 0,3 vteřiny.

To první ráno tehdy jsem se probudil a věděl jsem alespoň jedno. Odpověď na odvěkou otázku člověka, zda bůh existuje. Neexistuje. Možná kdysi žil, ale teď už je mrtev. Připadá vám to pesimistické ? Ne. Je to nezdravě optimistické vidění věcí, protože pokud by existoval, musela by to být zlomyslná mrcha.

Vizity mi několik následujících dní připadaly zbytečné. Co na tom záleží.

Z letargie mě vytrhla, mírně paradoxně, až návštěva dvou pracovnic finančního úřadu. Poslouchal jsem mírně nevěřícně. Ony se mě ptají na podrobnosti mé obchodní aktivity před nehodou ? Vždyť já jsem vzal i to, že jsem ženatej a otec dvou dětí jako fakt bez odporu, ale kdyby přišel někdo jinej a prohlásil, že je to nějak jinak, patrně bych nedokázal rozhodnout co z toho je pravda! Že jsem nezaplatil dost daní a tak mi seberou auto, no to je dobrý a do Brna k doktorům, kam musím jezdit, jak umím, se nechám tlačit na pojízdné posteli. Tvářily se velmi úředně a zodpovědně a jak se tak na ně koukám, říkám si : "Tak tohle je rameno státní moci. Rameno toho státu, který při zablokování účtu v Rusku pokrčil rameny, to je váš problém, ale hned vyměřil z toho příjmu,který zůstal trčet , a dodnes trčí, v druhdy spřátelené zemi, daň. Že by se mohla částka převést na stát, který stejně platí Rusku za plyn a ropu a odečíst z pohledávky ? Příliš mnoho starostí. Je jednodušší šlápnout na krk tomu malému než se přetahovat s tím velkým. Rameno toho státu, který vrátil dům, ve kterém jsem bydlel s rodinkou restituentovi, zní to trochu jako vulgarismus, že, a mě nechal , ať se starám sám jak umím. Rameno toho státu, toho samého berňáku, který mě ústy svého , mě příslušného, pracovníka ujistil, že mohu převést podnik z fyzické osoby na právnickou bez uplatnění daně z přidané hodnoty a po dvou letech mi sdělil, že ne, že jsem daň měl vyčíslit a odvést, takže mě asi zastřelí na úsvitu, jelikož původní částka, značná, ale ne fatální, se zdvojnásobila pokutou za nepřiznání a to celé celé znásobilo lichvářským úrokem za každý den prodlení a tak se číslo dostalo do sfér, kdy jakákoliv snaha o úhradu je v podstatě komická, rozhodně pošetilá a nereálná, snad s vyjímkou podvodů s lehkými topnými oleji. Při tom doba pro uplatnění té samé daně na vstupu pro onu právnickou osobu minula , v důsledku čehož já sice musím daň zaplatit, ale kupující si ji už nemůže uplatnit jako náklad. Že je to jak v Kocourkově? Stávají se i horší věci. Aspoň myslím. Rameno toho státu, toho samého berňáku, který mě ústy svého , mě příslušného, pracovníka ujistil, že mohu převést podnik z fyzické osoby na právnickou bez uplatnění daně z přidané hodnoty a po dvou letech mi sdělil, že ne, že jsem daň měl vyčíslit a odvést, takže mě asi zastřelí na úsvitu, jelikož původní částka, značná, ale ne fatální, se zdvojnásobila pokutou za nepřiznání a to celé celé znásobilo lichvářským úrokem za každý den prodlení a tak se číslo dostalo do sfér, kdy jakákoliv snaha o úhradu je v podstatě komická, rozhodně pošetilá a nereálná, snad s vyjímkou podvodů s lehkými topnými oleji. Při tom doba pro uplatnění té samé daně na vstupu pro onu právnickou osobu minula , v důsledku čehož já sice musím daň zaplatit, ale kupující si ji už nemůže uplatnit jako náklad. Že je to jak v Kocourkově? Stávají se i horší věci. Aspoň myslím. Na mé bouřlivé námitky byla ona osoba, odpovědná a mě příslušná, povolána, byla jí vysvětlena situace a byla žádána o komentář a ona osoba odpověděla: " tak mi to pan inženýr asi špatně vysvětlil". Řeknu vám, že jsou situace, kdy člověk chápe, jak se někdo může stát těžkým zločincem. A tak vlna nevole přinesla tolik chybějící energii, ze které v podstatě žiju, přesněji protloukám se životem, dodnes. Mé celkové rozpoložení mi ovšem nedovolovalo učinit celkovou inventuru toho, kolik že znám dohromady vulgarismů, a tak jsem raději šel spát. Jen ten pocit marnosti a zbytečnosti se ztratil. Usínal jsem s vědomím, že mám doma rodinku, která válčí se životem, jak umí, dva malý kluky, kteří za nic nemůžou a přitom trpí možná nejvíc, každopádně to v nich zůstane ještě dlouho, pokud ne na pořád. Přece těm hyenám nedopřeju tolik radosti, kolik si ony sami představují. Starý dobrý Hamingway říkal: " Muž nebyl stvořen pro porážku. Může být zničen, ale nikdy ne poražen." Nebo to říkal opačně ? Já jsem to každopádně v tu dobu cítil takhle. A zničen jsem, zatím, ještě nebyl. Ráno už mi nepřipadalo tak stejné a téměř netrpělivě jsem vyhlížel, co budu moci udělat pro to, abych se odtud co nejdříve dostal. První předpoklad k tomu odejít ovšem bylo začít chodit. Ono se řekne, že je to snadné, levá, pravá. Stejně jako mnohokrát před tím byla má noha opět upoutána do zajímavého stroje, který nedělal nic jiného, než ji ohýbal a narovnával, ohýbal a narovnával. Řeknu vám, že dnes, kdyby mi někdo provedl to, co tehdy bylo nazýváno rehabilitací, asi by se nevyhnul hrubé fyzické odplatě, ale tehdy jsem ještě poděkoval. Když jsem rozdýchal to nadšení, kterým mě rehabilitace vždy naplnila , znovu jsem se vydal do bludiště mé zmatené paměti. Jak já jsem se vlastně dostal tam, kde jsem. Vždyť já jsem přece byl původně agronom. Ano, vzpomínám si na procházky nekonečnými řadami vinohradu, který neustále něco vypráví svými nesčetnými listy a lístky. A v době zrání na tu úžasnou vůni. To nevoněly jen zrající hrozny, ale i dřevo, listí, ta země a to celé dohromady tvořilo něco, co se nedá namalovat, ani vyfotografovat, nedá se o tom ani napsat báseň, to se musí zažít. Ve sklepě už to není tak úplně ono, i když to taky není špatný, ale sklep vždycky trochu zavání plísní a sírou. Ale vinohrad jako takový, prosvětlený sluncem nebo i zmáčený po dešti, to je něco, co dokáže naplnit pocitem, že kvůli tomu je člověk na světě. Ale proč jsem to vlastně všechno opustil ? Už vím. Problém s bydlením náhle vypadal řešitelný. Našel jsem práci. Sice jsem musel vyměnit vinohrad za lány obilí a řepy , ale odměnou byl byt. Veden pocitem odpovědnosti jsem to udělal. A znělo to dobře - agronom specialista. Proklatej pocit odpovědnosti. Vánoce 1990 jsme zažili v novém prostředí. Další vánoce už byly rozpačité a během následujícího roku družstvo přestalo existovat. Živil jsem se tedy, jak jsem uměl, když už agronoma nikdo nepotřeboval. Tedy přesněji, ti co by ho potřebovali, na něj neměli. Mizernej pocit odpovědnosti. Během dalšího roku byl dům, ve kterém jsme bydleli, vrácen restituentovi. Restituenti už jsou takoví, že co nemusí, to neudělají a pod vlivem zvěstí o úrovni , kvalitě a charakteru " náhradního bydlení", kterého se lze od nich dočkat, mi připadalo odpovědnější využít nabízející se možnosti odstěhovat se do slušného bytu, ale za své. Zatracenej pocit odpovědnosti. Živil jsem se jak jsem uměl. A jak jsem vlastně uměl? Byl jsem agronom. Zemědělec. My jsme byli doma dva zemědělci, jak už to tak dost často bývá, absolventi stejné školy, jen v jiném oboru. Moje žena byla, tedy formálně stále je, zahradnicí. Plný název sice zní " inženýr - agronom pro zahradnickou výrobu" , ale já jsem jí stejně vždycky říkal zahrádkářka. Dobrá, budiž, třeba profesionální, ale zahrádkářka. Pronajal jsem tedy od nově vzniklé akciové společnosti, zemědělské ještě k tomu, která vznikla z toho, co zbylo z mého nedávného zaměstnavatele, zahradnictví. Zahradnictví představovalo tolik práce s tak velikým rizikem neúspěchu, že bylo možné ho pronajmout za velmi zdvořilých podmínek. Nikdo ho totiž vlastně nechtěl. Ono to není nikde snadné provozovat zahradnictví a skleníky a to co k tomu patří, ale snažit se o to v podhůří Orlických hor, téměř na dohled od lyžařského střediska s uměle osvětlenou sjezdovkou je tiché šílenství, které alespoň není nikomu nebezpečné. Tedy nikomu s vyjímkou toho, kdo se o to pokouší. Vlastně to nebylo špatné období. Jezdil jsem na malotraktoru, inženýr, agronom specialista, s kloboukem do týla, se mnou se po skleníku motal můj půvabnější protějšek, inženýrka pro zahradnickou výrobu a tak jsme patrně vytvořili jednotku s největším výskytem vysokoškolsky vzdělaných odborníků na metr čtvereční, ono to zahradnictví bylo dost malé, o závratném, dlouhodobě stoprocentním podílu takových odborníků v personálu ani nemluvě. Vzhledem k tomu, že i těch několik málo příslušníků příbuzenstva, kteří se párkrát vyskytli, že aby nám pomohli, například s okopáváním rajčat, byli převážně inženýři, byť v jiných oborech, představujeme nepochybně dodnes v tomto směru světový unikát. Škoda jen, že jsme oficiálně nezaznamenali rekord. Jedním z mála světlých bodů tohoto období byl příchod němé tváře, přítele, který pak ještě dlouho sloužil jako zdroj víry, že svět není tak smutnej a ošklivej, jak se na první pohled zdá, už proto, že člověk, jako živočišný druh, není jeho jediným obyvatelem. Ne nadarmo klasik praví :" ... čím více poznávám lidi, tím raději mám zvířata ... " Vždycky jsem měl ke psům blízko, valnou část své dospělosti jsem dokonce měl nějakého na dosah. Když jsem pak začal zahradničit a zjistil jsem, že pověsti o tom, co všechno a v jakém množství se dokáže za jedinou noc ztratit, dokonce i v tak malém městečku, kde všichni všechny znají, vůbec nejsou přehnané, ba právě naopak, přijal jsem jednoznačný závěr. Chce to psa ! Ač jsem jinak zastáncem názoru, že pro ten správný vztah je nezbytně nutné si pejska opatřit jako úplné štěňátko a vypiplat si ho, vychovat a pak vycvičit neboť jedině tehdy je kontakt mezi člověkem a psem skutečně bezprostřední, byl jsem okolnostmi donucen, opatřit si psa dospělého. Ta zahrada už fungovala a téměř vše , co nebylo na řetěze se ztrácelo každou noc. Bylo jen otázkou času, kdy i zamčená vrata dílny přestanou být účinnou překážkou. Oznámil jsem světu, že v takové situaci jsem a netrvalo dlouho, dorazila ke mně informace o vhodném psovi, který je k mání. Pravda, byl to sice německý ovčák, ale byla to fenka, což jsem vždy považoval za defekt. Přesto jsem se na ni šel podívat. To jste neviděli ! Armádní bestie, která měla za sebou nějaký ten rok služby na hranicích, a tím pádem měla vyhraněný názor na lidi ,s mohutným hrudníkem a zadníma nohama trochu kratšíma než předníma, takže pořád vypadala , že v následující vteřině skočí. Kolem huby , zvlášť na spodní čelisti, měla šedivý chlupy, což ji přidávalo respektu, a korunu všemu nasazoval bohulibý zvyk, ke kterému někde přišla, při rozpacích, ať už pramenících z radosti nebo z přísnosti, cvakat, lehce pocvakávat, zubama. Celkový dojem byl impozantní. Byl to přesně ten druh psa, se kterým, třeba uvázaným, když vás nechají o samotě si rozmyslet, kdo napsal Babičku , raději se přiznáte, že jste to byl vy a pomáhal vám brácha. Čtrnáct dnů jsem za ní denně chodil, aby si na mě zvykla a nechala se nakrmit. Přiznám se, že i já jsem si v té době zvykal, jak k ní přistoupit bez spontánní hrůzy. Nepochyboval jsem, že poslání ochránit zahradu před vetřelci splní beze zbytku. Výsledek předčil očekávání a netrvalo dlouho a situace se změnila natolik, že jsem mohl směle nechat nářadí i opřené o plot, snadno dosažitelné pro kolemjdoucí a přesto jsem ho tam ráno našel. Inu pes - přítel člověka. No ale přes citovanou koncentraci pracující inteligence a přes odstranění jednoho z největších negativních vlivů, znechucujících jakoukoliv činnost, nakonec vyšlo, že celkové náklady přes veškeré úsilí přesahují tržby a tak mi nezbylo, než nájem neprodlužovat, rozloučit se se zahradou , se zemědělstvím vůbec. Tak jsem tedy byl bez práce ve svém oboru a bydlel jsem v nejistě pronajatém bytě v domě, kde jste nepoznali, do kterého bytu jste vešli, protože všichni ostatní nájemníci se nastěhovali naráz při jeho dostavění, měli víceméně stejné povolání, stejný věk, stejný světový názor a tak si i domov zařídili stejně. Po roce a něco samostatného úsilí v jiném oboru to vypadalo dobře. Obrátil jsem se tam, kde až do té doby byla jen má vášeň a učinil koníčka zdrojem obživy. Když už jsem byl blízko pocitu, že teď už se nemůže nic stát, objevil se můj strýček. Téměř zapomenutý , mnoho let neviděný strýček, po kterém zbyly jen nepřesné historky, nesloužící mu, upřímně řečeno, příliš ke cti. A že přichází z velkého světa jen proto, aby klukovi pomohl, že vítá možnost odčinit nějak dlouhou nepřítomnost , zaviněnou ovšem dobou, že. A že vidí jak se kluk snaží, a docela mu to jde a že to by bylo, aby se nenašel způsob, jak zrychlit ty dětské krůčky v podnikání. Šťastnou náhodou má on, amerikou okovaný, velmi dobrého známého, co známého, prakticky přítele, který udělá co mu řekne, stačí mu zavolat. Váhání bylo dlouhé, pokušení značné. Že má špatnou pověst - to přece není možné, aby tolik let v Mekce demokracie nesrovnalo jeho charakter ! Že je to celé nad mé možnosti - však ona se nějaká cesta najde. Odkýval jsem mu tedy jeho návrhy, ještě svázán pocitem vděčnosti, vždyť co by za to jiný dal . Investoval jsem do akce všechno, co jsem do té doby vydělal, značnou část řešil krátkodobým úvěrem v bance, vždyť to bude rychlá akce a za těch pár týdnů ani úroky nebudou dramatické a pak už to budeme jen opakovat a opakovat, a zbytek dokonce vyřešil strýček. Tím padly poslední obavy, vždyť kdo by poskytoval osobní garance, kdyby šil boudu ! Smlouva byla podepsána, peníze zaplaceny a čas se rozběhnul. Napřed jsem neměl důvod ke starostem. Zboží bylo předběžně prodáno . Dodací lhůta byla smluvně čtyřicet pět dnů a tak jsem čekal. Amerika je přeci jen za vodou. Já sám jsem slíbil termín dodání devadesát dní, pyšný na časovou rezervu, kterou jsem si tak vytvořil. Když se blížil termín dodání krmil mi strýček ucho všelijakými, čím dál neuvěřitelnějšími historkami. Jeho postoj se náhle změnil po uplynutí smluvní lhůty pro dodání. Začal ječet "okradli stařenku", domáhat se zaplacení oné částky, kterou garantoval, vyhrožovat. Vyhrožovat způsobem v té době a v naší zeměpisné šířce naprosto nevídaným. Náhle zapomněl, kdo obchod vymyslel a kdo ho domluvil i co sliboval před zaplacením částky dodavateli, jeho známému, co známému, téměř příteli. V rozmarném přetahování se , kdo co vlastně slíbil a kdo je za co odpovědný, prošla i splatnost úvěru u banky, se všemi následky z toho vyplývajícími, z nichž penalizační úrok byl ten nejméně nepříjemný, a zboží stále nikde. Dlouho očekávané, vytoužené a život zachraňující zboží přišlo po cca 210 dnech od zaplacení, kdy další otálení evidentně ztratilo smysl neboť veletržní sezóna v americe končila a tak se exponáty, které ji absolvovaly , mohly klidně dodat tomu hloupýmu, co už na jaře zaplatil to, co neviděl a věřil, že dostane vzápětí nové zboží. S tím, že nemá smysl ztrácet čas handrkováním se, jsem obratem kontaktoval potenciální kupce, kteří od jara čekali. Tedy měli čekat. Půlka jich přestala existovat, spousta koupila jinde to, co bylo k mání hned a zbytek zjistil, že nebude vydělávat tak rychle , jak si na jaře myslel, a tak odložil investice na neurčito. Zůstal jsem tedy s hromádkou neprodejných kousků, se spoustou dluhů, ale se dvěma užitečnými zkušenostmi. Za prvé - v americe je považováno za projev inteligence a schopností, když dokážeš někoho jiného ošidit a okrást, a žes ošidil vlastního příbuzného - tím jsi jen prokázal sílu svého odhodlání. Tedy už nikdy nic společného s ameriku, zdá se , že válku severu proti jihu nevyhráli ti praví. A za druhé - čím je obchodní partner bližší, tím větší je malér, který následně vznikne. Následující den byl zajímavý. Poprvé jsem, za bedlivého dozoru školeného personálu, vstal z postele. To jest zaujal normální polohu hlavou nahoru, chvíli počkal, co to udělá, a pak si zase lehnul. Sestra se netajila spokojeností, že se to obešlo bez větších nepříjemností a odešla za dalším nešťastníkem. Když se hlava přestala motat, mohl jsem pokračovat v přemýšlení. Mých lepších osmdesát procent mi přineslo něco ke čtení, v angličtině, které mi poslal dobrodinec z bílého Albionu po té, co se dozvěděl o mé současné situaci. Prý abych trénoval praštěnou hlavu neboť vše, co se nepoužívá, časem krní. Zůstal jsem tehdy v němém úžasu. Jak si na mě vůbec mohl vzpomenout ? Až do té doby jsem ho považoval jen za jednoho z mnoha různých lidí, se kterými jsem přišel při své práci do styku. Dobrá, překvapoval už tehdy smyslem pro humor a chápavostí pro mé jazykové problémy, připadal mi už tehdy blízký světovým názorem, i když, jsoucí jen o málo mladší než můj otec, vůbec ne věkem. Za ten rok a půl původního pracovního kontaktu se nestalo ani jednou, aby něco řekl a pak něco jiného udělal, což je jinak dost rozšířená kratochvíle, zvlášť ve vztahu mocného k malým, a takový vztah mezi jím a mnou nepochybně byl, ale každopádně mě ani nenapadlo očekávat od něj jakoukoliv osobní angažovanost v případě mých osobních, velmi soukromých, problémů. Ani když jsem se později dozvěděl, že to bylo účelové, jelikož součástí dopisu, který tehdy dostal od mé ženy byla i žádost o zaslání něčeho takového, jsemť prý po té ráně do hlavy ještě pitomější než kdykoliv před tím a , podle názoru lékařů, jediná cesta k odstranění následků, nebo alespoň k jejich minimalizaci, vede přes intenzivní používání onoho orgánu, kterým se většina lidí liší od většiny zvířat, nic to na mém němém úžasu nezměnilo. Při té příležitosti mě napadá, jak je to vlastně zvláštní. Pomoc obvykle přichází z míst, odkud ji člověk vůbec nečeká. Nepochybně existovalo mnoho, no tak dobře, ne mnoho, ale několik lidí, kteří by mi strašně rádi pomohli, ale nemohli. Neexistoval způsob, jak to udělat. Na druhou stranu bylo pár lidí, kteří mohli, měli tu moc, ale nechtělo se jim, nestálo jim to za to. A pak se najde někdo, kdo může, ale nemá k tomu vůbec žádný důvod. Nic ho k tomu neměje a nemá, nemůže z toho mít žádný prospěch. A přesto to udělá. A ne jednou, ale opakovaně. Jako kdyby mu vadila nespravedlivost osudu a chtěl, jí navzdory, změnit běh událostí. Každopádně po úspěšném zahájení pokusů o chození, nebo z počátku alespoň sezení, jsem se stal mnohem mobilnějším. Nebyl už jsem odkázán na převoz v leže na lehátku. No jistě, do chůze bylo ještě daleko, ale už jsem mohl přelézt, třeba s dopomocí, do pojízdného křesla. Pro mě to tehdy byl opravdu malý zázrak. Stále ještě jsem potřeboval pomoc někoho nablízku, ale uznejte sami, že se to s přenášením na lehátko, jak malé děcko, a s následným převážením, s pověstnýma nohama napřed , nedá srovnat. Jednou z mnoha drobných radostí, které nová situace přinesla, byla i schopnost odjet do sprch a tam provést téměř regulérní hygienu. Samozřejmě mě někdo musel pomoci do židle a pak jsem se musel sprchovat vsedě, ale sprchoval jsem se ! Když pominu některé speciální existence, většině lidí by stačilo k zešílení, kdyby jim nějakou dobu bylo zabráněno v přístupu k tekoucí vodě. V tomto smyslu naštěstí má člověk za nestandardních okolností i zcela nestandardní reakce. Vzpomínám si, jak nedlouho po mém slavnostním prvním osprchování přišla jedna sestřička s konstatováním, že jsem " zarostlej jak Yeti" a že mě, pokud chci, při příštím pokusu o očistu ostříhá. Samozřejmě jsem chtěl. Ano, dnes připouštím, že ta sestřička byla asi dvacetiletá, štíhlá a vysoká, obdařena bohatstvím černých vlasů, jak uhel, měla tmavé oči, mírně se lesknoucí a vzbuzující otázku, co všechno asi vidí a co si o tom myslí a ústa, která nedokážu, přes veškerou snahu, způsobenou mou vrozenou zdrženlivostí, popsat jinak než smyslná. Já vím, že mě odvezla na křesle do koupelny a i to, že odtamtud odešla asi po deseti minutách jsem tvrdil jenom já. Ostatní spolunocležníci mě viděli až po definitivním návratu , po více než půl hodině. Mě to tehdy prostě vůbec nepřipadalo pozoruhodné. Jak jsem byl pravil, měl jsem zcela nestandardní reakce. Došlo mi to, ty okolnosti, při návratu na pokoj. Něco se změnilo a téměř nikdo, až na stařičkého bývalého pana primáře, nejevil ochotu se mnou komunikovat. Věnoval jsem tomuto novému, a popravdě nepříjemnému, klimatu chvíli pozornost a zjistil jsem, že to závist doslova visí ve vzduchu. Snažil jsem se chvíli to všem rozumně vysvětlit, že jsem rád, že dýchám a nedokážu sám ani slézt z postele, ale čím víc a nezvratněji jsem argumentoval, tím to bylo horší. Vzdal jsem to. Trvalo několik dnů, než se ten vzduch docela vyvětral, ale mě se alespoň vrátilo povědomí toho, že lidstvo je rozděleno na dvě poloviny a že pud zachování druhu je minimálně stejně silný, ne-li silnější, než pud zachování jedince. Hrst příštích dnů jsem tedy strávil tím, že jsem se učil chodit. Napřed pár kroků, po rovince, pak víc kroků, až na konec chodby a nakonec až dolů pod schody, pod schody a zpátky ! To vše mělo příchuť malých vítězství a vůni blížícího se odchodu domů. Doma už to bude lepší. Všechno bude jinak. Naplněn touto vizí jsem tedy jednoho krásného dne čekal na svůj odvoz domů. Seděl jsem na kraji postele a představoval si. Představoval jsem si pobyt doma, kdy nebudu odkázán na někoho jiného a denní řád, těšil se na žvatlání mládenců, které jsem za posledních pár měsíců viděl asi třikrát, tedy pamatoval si setkání s nimi asi třikrát a rozhodně se těšil na svou němou tvář, čekající doma, spíš už ani nečekající, protože zkuste vysvětlit psovi, že pán se na něj nevykašlal, že na něj myslel, že prostě nemohl přijít. Ani jednou. Když přišla má chvíle, utáhnul jsem si provázek kolem pasu, aby mi, ač asi o třetinu lehčímu, nespadly kalhoty, vzal jednu berlu, pak druhou, zvednul se a pomalu dal do pohybu, vydal se na cestu. Na cestu ven, vstříc autu, odvozu, domovu, životu a při tom jsem si uvědomil, jak málo chybělo, abych tady už nebyl, jak nedávno by to vlastně i takhle stačilo a řekl jsem si, že ať mě na té cestě, tam venku, čeká cokoliv, je to dárek, zvláštní premie, že je to vlastně celé prodloužený čas. 20 9