Ďab

Jiří Štěrba

Zaradoval jsem se, že stačí pár tahů tuží a velkolepý výkres bude dokončen. Ta technická dokumentace není pro studenta jako já nic příjemného. Před chvílí dohrála poslední písnička od Nirvány - My Girl. Měl bych poslouchat něco optimističtějšího a křesťanštějšího. Chtěl jsem tam ještě na chvíli dát Oboroh, ale za stolem jsem zaslechl něco jako : Ďab, ďab. Vysvětloval jsem si to pozdní dobou, nevyspáním a přepracováním. Vždyť už bylo půl druhý v noci. Ale musel jsem to dokončit.

Náhle jsem opět uslyšel : Ďab, ďab. Znělo to velmi smutně, pesimisticky a už ne tak slabě. Mohla třeba kapat voda z topení nebo něco podobného. Rozhodl jsem se tu záhadu okamžitě rozluštit.

Na zemi jsem našel Ďaba, tak jsem mu později začal říkat. Ležel na zádech a nemohl se obrátit. Mrskal nešťastně všemi pěti nožičkami a naříkal :" Ďab, ďab." Pak jsem ho obrátil.

Vzdáleně připomínal myš k počítači. Místo levého a pravého tlačítka měl malá smutná očka. Dva páry nožiček měl po stranách a pátou vepředu - asi jako tykadlo, pomyslel jsem si.

Za několik dnů jsme se spřátelili. Byl velmi inteligentní a zvídavej. Občas mi sice ukousl kus tužky, to mi ale moc nevadilo. Měl chudák asi hlad.

Nikdy jsem netušil jak takový Ďab může člověku pomoct. Vypil mi sice tuž na rýsování, inkoust a snědl dvě ořezané tužky, ale mockrát mi pomohl. Bral jsem ho s sebou do školy. Na rozdíl ode mě neusínal při matice, ale nadšeně ( asi z matematiky) říkal velmi rozrušeně: "Ďab, ďab." Pak mi to, co jsem já nepochopil, doma vysvětlil. Nebo mi jednou narýsoval pátou nohou výkres. Když jsme psali z matematiky a já si nemohl vzpomenout na vzorec. Napsal ho pátou nohou stejným písmem jako já. Dostal jsem za jedna.

Důležité ale bylo, že jsem ho viděl pouze já, proč to jsem se nikdy nedověděl.

Jednou mi vyprávěl, odkud pochází. V Ďabově, kde nedávno maturoval na gymnáziu ďaba Ďuba, dostal otázku k písemné maturitě a psal úvahu o společnosti ďabů. Psal o tom, jak je nebezpečná diktatura a vedoucí úloha jedné církve. Tím se dostal do sporu s vedením, byl exkomunikován a později i vyhoštěn, pak se octl u mě.

Když jsem někam šel, rád cestoval se mou. Brával jsem ho téměř všude. Jednou jsem šel po dlouhé době na rande. Ďaba jsem chtěl nechat doma. Vložil jsem do kapsy u zimní bundy walkmana a kapsu pečlivě zavřel, aby nevypadl. Celou cestu tam se mi zdál nějak moc těžký. Zapomněl jsem si ale sluchátka doma, nic jsem neposlouchal. Při zpáteční cesty z rande se ta kapsa zdála zase lehčí. Doma jsem volal na Ďaba, ale nikdy už nepřišel. Jediné řešení je, že se při svém tajném výletě rozplynul.

Tajná zpráva o ďabech

Mezi velmi pozoruhodné živočichy patří i ďab obecný středoevropský. Řadíme ho do čeledi ďabovitých. Dosud bylo zaznamenáno jen několik jedinců.

Spatřeni byli pouze lidmi, kteří žili delší dobu sami, v opuštění nebo na okraji společnosti. Velmi často to byli lidé podivného chování s velmi melancholickými vlastnostmi. (Jejich existence tedy není ještě v žádném případě spolehlivě a vědecky dokázána. Zajímavé rovněž je, že když je někdo cílevědomě hledal, nikdy je nenašel.)

Jeden jedinec ďaba obecného středoevropského byl spatřen vždy pouze jedním člověkem, není tedy vyloučeno, že si ho vymyslel.

Živí se pomůckami na ( technické ) rýsování. Jejich oxidací získávají energii. Je pro ně tedy nejvýhodnější živit se tuhami do tužek,verzatilek a mikrotužek.

Druhotné pohlavní znaky patně vůbec neexistují. Téměř s určitostí můžeme tvrdit, že se nerozmnožují.

Jejich život začíná tehdy, když je člověk duševně nešťasten a na dně své psychiky. Tehdy se zpravidla ozve velmi smutné potiché a melancholické : Ďab, ďab. A člověk ďaba dříve či později najde. Posléze přestane být člověk sám. A když člověk na ďaba zapomene a cítí se šťasten, končí ďabovo poslání a rozplyne se.** Jejich inteligence byla přibližně na úrovni lidí, kteří je spatřili, tj. podprůměrná.

** Spojitost mezi rozplynutím se Ďaba a rozplynutím se v nirváně je náhodná a v žádném případě ne okultní.