Balada a realita

Andrea Vavřincová

 Adam byl celkem obyčejný kluk. Za pár dní měl oslavit své devatenácté narozeniny. Studoval matematické metody na vysoké škole a bavilo ho to. Vždycky měl rád matematiku, ale rozhodně to nebyl nějaký nepraktický "matematik" s brýlemi na křivém nose a zakřiknutým výrazem ve tváři. Oplýval dobrou náladou a se svým svérázným smyslem pro humor vždycky bavil společnost. Adam ale společnost nikdy moc nevyhledával, byl spíše introvert, i když by to do něj asi málokdo řek.
 Četl rád poezii a občas si i zarecitoval, což se většinou líbilo zejména dívkám. Měl hodně kamarádek a do několika z nich se i zamiloval, rozuměli si, ale vždycky zůstalo jen u kamarádství. Adam prostě neuměl to, čemu se říká "sbalit holku". Nenáviděl slova jako "balení", "chození", "kopačky". Vždycky byl přesvědčen, že o lásce se musí myslet srdcem a ne mozkem, a na to taky pokaždé doplatil. Naivní romantik, který recituje básničky a čeká hodiny před školou na svou "lásku", aby ji pak viděl, jak se vede za ruku s jiným. Osamělý hrdina, který putuje odnikud nikam - nešťastně zamilovaný.
 Mohlo by se zdát, že co se lásky týče, byl Adam nezkušený, zakomplexovaný mladík. Opak je pravdou. Už měl tu možnost vyzkoušet si, jaké to je s někým chodit, a dokonce, jaké to je s někým spát. Stalo se totiž něco, co se běžně nestává. To ona řekla jako první a zcela neskrývaně - "Já tě chci". Byla sympatická, chytrá a "docela kočka", jak říkali kluci, co ji znali - a tak Adam přikývnul, i když si byl jist, že to není správné. A taky nebylo. Po pár měsících se s ní rozešel. Měl ji moc rád, taky s ní zažil spoustu krásných dní i nocí, ale nemiloval ji. Adam prostě nedokázal s někým chodit bez lásky, bez lásky tak, jak ji chápal on - celým svým srdcem. Ano, je úplně normální chovat k někomu silné city, mít někoho rád, avšak milovat - to chce něco víc.
 Adam zjistil, že s někým chodit je celkem jednoduché. Znal víc "ochotných holek", které zrovna nikoho neměly. Stačilo jenom zvednout telefon. Jenomže Adam věděl, že po tomhle opravdu netouží. Navíc byl zamilovaný do dívky, o které byl přesvědčen, že věří na lásku stejně, jako on. Znali se už dlouho a den ze dne byl jejich vzájemný vztah silnější. Poslední týden spolu strávili mnoho času a Adam si byl naprosto jistý, že ona je ta pravá. Bydlela ve stejném paneláku jako on, jen o vchod vedle a o šest pater výš - jmenovala se Eliška, a pro Adama byla ta nejlepší na celém světě.
 Léto právě začínalo, a venku bylo krásně teplo i přes to, že se již pomalu schylovalo k večeru. Adam se už těšil na Elišku. Zrovna se jí chystal zavolat, když vtom zazvonil telefon. Zvednul sluchátko a tvář se mu rozzářila úsměvem: "Ahoj Eliško!" Zase mě předběhla, říkal si v duchu a byl šťastný. Chvíli si povídali, a pak oba skoro jednohlasně navrhli, že by se mohli trochu projít, když je venku tak hezky. "Tak za deset minut před domem?", navrhla Eliška. "Už se nemůžu dočkat", souhlasil Adam. "Máš rande s Eliškou?", vyzvídala hned Adamova mladší setra, které nemohlo nic uniknout. "Jasně", pochlubil se Adam. Pak se ale zarazil: "A vůbec, co je ti do toho!?".

Večer před svatým Janem
mluví sestra s Tomanem:
"Kam pojedeš, bratře milý,
v této pozdní na noc chvíli
na koníčku sedlaném,
čistě vyšperkovaném?"
"Do Podhájí k myslivci
musím ke své děvčici;"

Adam se rychle oblékl, vyčistil si zuby a krátce se překontroloval v zrcadle. Ještě tu bílo-modrou, kostkovanou košili a je to bez chyby. "Ségra, kde mám svojí oblíbenou košili?" "Myslíš tu...", nedopověděla. "Jo přesně tu co si pořád pučuješ!", rozčiloval se Adam. "Neboj, je v prádelníku, mamka jí dala vyprat." "Tak fajn, mohla bys mi jí podat? Jsem už vobutej." "No jo."

Dej, sestřičko, dej novou
košiličku kmentovou,
kamizolku růžovou.

Adamova setra mezitím rychle vyhrabala košili ze své skříně, nenápadně ji propašovala do Adamova pokoje, tam ji složila a za chvíli ji s naprostým klidem vydávala za čistou v domnění, že si toho Adam nevšimne. Tentokrát jí to prošlo. Adam měl na spěch a tak na sebe košili rychle oblékl a chystal se odejít.
 "Doufám, že vy dva se konečně dáte dohromady. Jestli konečně něco neuděláš, tak si najde jinýho , ty se budeš zase tvářit celou dobu jako hromádka neštěstí a nebude s tebou kloudná řeč.", starala se Adamova sestra. "Dík za zkušenou radu", odpověděl ji Adam s lehkou ironii, zavřel za sebou dveře a vydal se před dům, kde na něj netrpělivě čekala Eliška.

Jiskra padla pod koníčkem,
sestra volá za bratříčkem:
"Slyš, Tománku, radu mou,"

Byl to kouzelný večer, smáli se, povídali si, zamilovaně se na sebe dívali. Adam už chtěl tolikrát říct ta dvě slova: "Miluju tě", ale nedokázal to a vůbec nevěděl proč. Na druhou stranu si nic nevyčítal. Věděl, že tohle je láska, po které tak dlouho toužil, a že zítra už to určitě řekne. Tentokrát tu sílu a jistotu opravdu měl. Cítil ji tak pevně, jako nikdy před tím. Druhého dne odpoledne se vracel Adam ze školy domů a cestou se ještě chystal zastavit v knihovně. Nakonec si to ale rozmyslel. Chtěl být co nejdříve s Eliškou, říct jí, co k ní cítí.

Nejel Toman doubravou,
dal se cestičkou pravou;

"Nádraží Holešovice, konečná stanice, prosíme vystupte" - Adam vystoupil z metra a vydal se po nástupišti směrem k východu. Zrovna vkročil na pojízdné schody, když v tom přišel, z ničeho nic, naprostý šok. Viděl Elišku, jak jde proti němu, dolu po schodech, "zavěšená" do nějakého kluka. Držela se ho kolem pasu, a on si ji vedl - ruku kolem ramen. Adama si vůbec nevšimli. Dívali se na sebe a o něčem si povídali. Eliška měla ve tváři šťastný výraz a Adam myslel, že mu to roztrhá srdce.

Smutkem Toman obklopen
patří z koně do oken:
děvče láskou jen rozplývá,
na ženicha se usmívá;

Vyjel nahoru a zůstal stát jako přimražený. Díval se za nimi. Objímali se, líbaly. Byl to ten typ kluka, co chodí se dvěma najednou, podvádí je se třetí a u piva se vytahuje před kámošema, která z nich má větší prsa. Krátký žlutý vlasy, bílý sexy triko, zlatej řetěz, tepláky ADIDAS se třema pruhama, černý NIKEy za tři litry, "namakaná" postava - prostě "těžkej frajer". Golden boy - boy to love. Bylo to jak zlý sen - ten nejhorší. A Adam tam jen stál a žalostně si povzdechl.

Jedli, pili, rozprávěli,
dobrou vůli spolu měli,
žádný na to nic nedbal,
že kůň venku zařehtal
a mládenec zavzdychal.

Adam přijel domů, hodil si do pokoje tašku, vzal si na sebe svou "šťastnou" košili a chystal se zase odejít. "Ahoj Adame, ty ještě někam jdeš?", vítala ho s údivem matka. "Jo, musim si něco zařídit", odpověděl Adam rázně. "A co?!", zajímala se. Neodpověděl. "V šest bude večeře", oznámila mu starostlivě. "Nebudu večeřet!" "A nebudeš mít hlad? A kam vlastně jdeš?" "Do deseti jsem doma", odpověděl Adam nepřítomně své vyděšené matce a odešel. Adamova matka nebyla na podobné chování zvyklá. Adam se jí vždycky se vším svěřil, nebo si to alespoň myslela. Když přišel domů, první co ho zajímalo: co dostane najíst. A najednou nemá hlad, nechce večeřet a bez vysvětlení si někam zmizí - nechápala to.
 Adam vyběhl před dům a zamířil do vedlejšího vchodu. Vyjel do sedmého patra. Sedl si na schody a čekal na Elišku. Věděl, že dřív nebo později musí přijít. Věděl, co musí udělat. Seděl tam na schodech před jejím bytem a čas pomalu utíkal. Minuta za minutou, hodina za hodinou. Kolem desáté se dočkal. Světlo na chodbě se rozsvítilo, výtah zastavil v sedmém patře, Eliška vystoupila a překvapeně sledovala unaveného Adama, jak sedí na schodech a něžně se na ní dívá. "Co tady, pro Boha, děláš, takhle pozdě? Ty tady na mě čekáš?", ptala se Eliška se zvláštním citlivým výrazem ve tváři, jako kdyby tušila, co přijde. Adam chvíli mlčel, pak se na ní podíval, a ztěží vykouzlil na tváři malý úsměv: "Čekám tu na tebe. Už asi čtyři hodiny". Pak udělal krátkou pauzu. "Musim ti něco říct. Něco důležitýho. Chci ti to říct už tak dlouho, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu". Posadila se vedle něj na schody. "Myslím, že vim, co to je a bojim se toho", povzdechla si Eliška. Pak bylo chvíli ticho. Adam se zhluboka nadechl: "Miluju tě."

Panna jenom snoubená
najednou se zarděla;
svědomí ji přece tlačí,

Světlo zhaslo a chodba potemněla. Eliška vzala Adama za ruku a položila mu hlavu na rameno. "Tohle jsem vždycky chtěla slyšet, jenže já s tebou teďka nemůžu chodit, to prostě nejde." "Jo já vim. Věděl jsem, že to řekneš." Chvíli sbíral sílu a pak s bolestí v hlase pokračoval: "Dneska, když jsem šel ze školy,... viděl sem vás v metru." "To né...", zašeptala Eliška se zoufalou lítostí, "to si neměl vidět..." "Bolí to. Ale co nadělám, takovej je život", povzdechl si Adam. Vstal. Musel odejít, jinak by to nevydržel. Nechtěla ho pustit: "Prosím nechoď, prosím, zůstaň ještě chvíli", opakovala tiše smutným hlasem. "Promiň ale to nejde", zašeptal Adam s lítostí. Slyšel jí plakat. Myslel že mu to urve srdce. Seběhl o patro níž. "A vyřiď mu, že má skvělou holku", zavolal Adam z posledních sil.

"Navěky se, Tomane,
milá s tebou rozstane,
jinému se dostane.
Najezdil si se k nám dosti,
dnes tu máme bližší hosti,
hledej sobě jinde šestí."

Adam seběhl schody, odemknul dveře a vyšel ven na ulici. Všude ticho a prázdno, jako v jeho duši. Jen matná záře pouličních světel, ve které všechno splývalo do jakéhosi nejasného, strašidelného obrazu. Vydal se kamsi do tmy, někam pryč. Šel a nedíval se na cestu.

Toman koněm zatočil,
v šíré pole poskočil,
zaťal zuby, smračil čelo,
kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
jezdec sotva cestu našel;

Přišel k jakési lavičce. Lehnul si na ni. Ležel na zádech a zíral na zamračené nebe. "Proč?", zvolal se zoufalým vztekem do prázdna, "Proč!".

"Všechny krásné hvězdičky
ze tmy jsou se rozsypaly,
proč vy, moje mladé dni,
ve tmách jste se rozsypali!"

Druhého dne ráno seděl Adam ve svém pokoji na židli a upřeně se díval do zdi. Ve tváři měl naprosto nepřítomný výraz a zdálo se, jako by koukal ještě někam dál, někam za zeď - do neznáma, kam ostatní nevidí. Když Adamova sestra odcházela do školy, zkusila na svého bratra několikrát promluvit - marně. Zkusila na něj dokonce i pár spolehlivých triků: "Adame, vezmu si tu tvoji zamilovanou košili, nebude ti to vadit, vidĄ?" nebo: "Adame, ztratila sem ti walkmana. Pes ti roztrhal tu seminárku z matiky", a podobné žertíky. Mávala mu rukou před obličejem, všelijak se na něj šklebila, bez výsledku. Netrvalo dlouho a vzdala to úplně.
 Adam se ale najednou zvednul. Vyndal ze skříně bílé trenky, otrhané bílé tričko, šel do předsíně a z botníku vytáhl staré ošoupané boty. Oblékl se a obul. "To je ale změna", divila se sestra, "Co se ti, prosim tě, stalo?" "Nic! Du si zaběhat. A padej, už si měla bejt dávno ve škole." "Seš fakt nějakej vadnej!"
 Adam chodil běhat z různých důvodů, většinou aby "posílil tělo i mysl", jak vždycky říkával. Tentokrát byl důvod zcela zřejmý - musel se z toho nějak vybít. Namířil si to k lesu, který se prostíral nedaleko za sídlištěm.

Prudce hned, pak loudavě
ubíral se Toman k doubravě.

Měl několik tras, které běhal. Různě dlouhé, různě náročné. Tentokrát ale nezvolil ani jednu. Nezapnul stopky. Rozeběhl se zuřivě, plný vzteku. Běžel a vybíral si tu nejhorší cestu - do kopce a z kopce, jako v životě. Běžel do posledních sil, dokud nepadnul, pod koruny mohutných stromů.

Jede, jede doubravou,
les šumí mu nad hlavou,

Adam se vracel z lesa, celý zadýchaný. Bylo mu lépe, ale ne o moc. Pořád na ní musel myslet. Podíval se na hodinky - touhle dobou už bude určitě ve škole, pomyslel si. Akorát si připravoval klíče, když v tom se před ním objevila Eliška: "Tak jsme si to vyměnili, čekám tu na tebe. Tvoje sestra mi řekla, že si šel běhat."
 Moc jí to slušelo, i když měla ve tváři smutný výraz. Adamovi se však zdál spíše předstíraný, než upřímný. Díval se na ní. Už to nebyla ta Eliška, kterou znal. Byla jiná. Adam věděl, že už to nikdy nebude jako dřív.

Cupy dupy z houštiny
letí jelen v mejtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě lesní panna;
šaty půl má zelené
půl kadeřemi černěné
a ze svatojánských broučků
svítí pásek na kloboučku.

Šli spolu, vedle sebe, po chodníku a mlčeli. Zastavili se u lavičky. U té, co na ní včera Adam ležel. Posadili se.
 "Měla jsem ti říct, že mám kluka", prolomila ticho Eliška trochu provinilým hlasem. "Jo. To asi jo!", odpověděl Adam. Díval se do země a cítil se hrozně. Pak zvednul hlavu a zpříma jí pohlédl do tváře: " Eliško, řekla si mi že se mnou nemůžeš chodit, na to já ti ale kašlu. Miluju tě. Tak se na mě podívej a řekni: Já tebe ne. Nic mezi náma neni - to je fér odpověď - miluju jinýho. Řekni, co mám sakra udělat!? Mám si nabarvit vlasy na žluto? Mám se naučit hrát squash? Mám se s nim o tebe poprat? Udělám to!" "To sakra ne, o to vůbec nejde. Já to prostě nechápu. Nechápu proč chodím s ním a ne s tebou. Je o rok mladší, je mu sedmnáct. Vodbarvuje si vlasy a to já naprosto nesnášim. Je to nějakej přiblblej elektrikář a má naprosto klukovský názory. Já mu ale nemůžu dát kopačky."
 Nastala chvíle ticha. "Proč zrovna já?", pokračovala Eliška "Co je na mě tak zvláštního, na světě je přece spousta jinejch holek a ty si vážně skvělej kluk... , najdi si nějakou jinou."

"Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej,
jedna-li tě opustila,
nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
bujným větrům žalost dej."

Adam si jen povzdechl a nechápavě kroutil hlavou: "Víš sem divnej. Naivní romantik, co čte básničky a recituje Seiferta. Moje chápání světa je asi trochu zkreslený. Sem člověk, kterej věří na lásku. Miluju tě Eliško, pochop to konečně! Miluju tě a jen tak nepřestanu, tomu se nedá poručit. Ty si pro mě ta nejlepší, ta jediná. Vždycky jsem si myslel, že jsi jiná než ostatní, stejná jako já." Na chvíli se odmlčel. "Řekni mi, Eliško, miluješ ho vůbec?" "Sakra já neřikám, že jsem bůh ví jak zamilovaná, ale zvykla sem si na něj. Večer zavolá, jednou za tejden spolu někam zajdem. Je to fajn. Já se s nim nemůžu rozejít. Nedokážu si představit, že už ho nikdy neuvidím. Je tohle láska?"

To když sladce zpívala,
v oči se mu dívala
lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.

"Já už nic nechápu...", řekl Adam polohlasem. Vstal z lavičky jako zmámený. "Nechápu tenhle svět! Co je to láska!?", křičel tak aby to každý slyšel. "Vždycky jsem si myslel, že je to něco víc, zvláštní stav srdce, kouzlo, čtvrtý rozměr... na tohle já věřím, to je láska. Všechny ty pohledy a úsměvy, každá chvíle kterou jsme spolu prožily, to je láska. Viděl jsem, jak ses na něj šťastně smála. Šťastně ale ne zamilovaně, ne tak jako ses usmívala na mě a popři to, podívej se mi do očí a řekni, že nemám pravdu." Eliška si stoupla vedle Adama a vzala ho za ruku.

Tomanovi rozkoš proudem
prolila se každým oudem.

Chvíli tam tak tiše stáli. Eliška se na Adama soucitně podívala a zlomila jeho velké laskavé srdce nadobro: "Víš, i mě se tahle filosofie líbí, ale nedá se nic dělat. Je pozdě. Nejde to, promiň." Pak pustila jeho teplou ruku, otočila se a odešla. Adam jen tak stál a nebyl schopen se pohnout. Jeho mysl náhle pohltila temnota a beznaděj.

"Švarný hochu, můj jsi můj!
K mému bytu se mnou pluj;
světla denního v mém domě
věčně nezachce se tobě.

To byl konec a Adam to věděl. Už nikdy víc - už nikdy tohle nechtěl zažít. "No co kluku, kašli na to", říkal si pro sebe "Má co chce, blbýho elektrikáře se žlutejma vlasama, kterýho co nevidět potká někde v metru na schodech s nějakou jinou. Pak za tebou ještě ráda přijde, ale to už bude mít smůlu. Buď rád, že nemáš takovou holku!"

Tomanovi srdce plesá,
uzdu pouští, z koně klesá
pod skalami prostřed lesa.

Další den ráno šel Adam do školy, jako obyčejně a Eliška taky. Potkali se akorát před domem. Zlá náhoda. Ani se na sebe nepodívali. Adam se díval do země a Eliška kamsi skrze něj. "Čau.", řekla tak, že jí bylo sotva rozumět. "Nazdar", procedil Adam mezi zuby. Tři roky společného přátelství, vzájemné city a sympatie i láska, kterou Eliška nepřiznala, byly najednou ty tam.

Slunce vyšlo nad horu,
skáče koník do dvoru,
smutně hrabe podkovou,
řehce zprávu nedobrou.

Eliška se vydala na autobusovou zastávku. Adam se otočil a šel na tramvaj, která jezdila na úplně opačné straně sídliště. Na tramvajové zastávce potkal Adam svou sestru. "Nazdar brácho, co ti je?" "Nic", odpověděl Adam smutně. "Eliška, viď?" Přikývnul. "Kašli na ni! Takovejch Elišek na světě je..." Adam se zasmál. Byl to ale zoufalý smích: "Doufám, že takovejch je na světě co nejmíň!"
 "Vypadáš hrozně Adame. Asi to musí hodně bolet..."

"Bratře můj, bratříčku můj,
kde skonal jsi život svůj!"


Verše: F. L. Čelakovský - Toman a lesní panna, Dílo sv. 2, Básnické spisy (Ohlas písní českých), 1950
Napsala: Andrea Vavřincová